Jindřich Horák - umělec a inženýr

 

V kontextu současného českého umění se Horák připojuje k těm našim (ale i světovým) tvůrcům, kteří si uvědomují potřebu neustálého rozšiřování chápání všední skutečnosti jako inspiračního zdroje. V době druhé průmyslové revoluce a v etapě trvale se prohlubujícího postavení vědy v každodenním životě nelze ani umění izolovat od důsledků jejích objevů. Po zásadních přínosech k novému pojetí fyziky, jak je formuloval Einstein, Planck nebo Heisenberg, v období běžného používání mobilního telefonu, osobních počítačů, DVD, elektronového mikroskopu, polarografu nebo teleskopu není možné vyhrazovat umělcům jen senzuálně nazíranou optickou sféru světa. V situaci, kdy lze uvidět strukturu krystalu či zaznamenat záření polaroidu, tehdy i okruh umělcových představ dostává jinou dimenzi. To samozřejmě nikterak neznamená konec tradičních inspiračních podnětů či likvidaci výtvarných druhů, zaměřených k iluzívně realistickému zobrazování lidské postavy nebo přírodního prostředí, do něhož se člověk bude vždy uchylovat jako do citového azylu. Skutečnost je naštěstí dosti rozlehlá a nemusíme ji omezovat tím či oním směrem. Proto však nutno přiznat právo na její hlubinné prozkoumávání umělcům typu Jindřicha Horáka, kteří se nechtějí spokojit pozorováním jen vnějšího povrchu (ač i v tomto ohledu přinesl mnoho novátorského, jak svědčí jeho cyklus Inženýr a Tramvaj), ale usilují proniknout do mikro a makrokosmu a vynést odtud nejeden cenný impuls přírody a člověka. To je tedy noetický (noetika=teorie poznání, gnozeologie) aspekt umělcovy tvorby. Postihujeme v ní však i silný přízvuk národní tradice a lidovosti, čímž se tento umělec začleňuje do velké etické pospolitosti naší výtvamé kultury, v níž mu jednou bude vyhrazeno to nejpřednější místo. Přes všechnu vyhraněnost svého tvůrčího charakteru nebyl a není ovšem jevem izolovaným, nýbrž má mnoho společného s některými svými generačními vrstevníky. Ze širšího vývojového hlediska musíme také hodnotit universum díla se složitým propojením estetického i společenského významu. Jindřich Horák v naší výtvarné kultuře představuje dosti vzácný typ neúnavného shromažďovatele a sběratele, zasahujícího na jednotné základně osobního slohu do různých pracovních oblastí, od drobných - jakoby nicotných a nepotřebných bezvýznamností, přes běžné předměty denní potřeby až do sféry opravdových unikátů, navazujících na lyrickou tradici českého umu a vzdělanosti. Bytostný sběratel se v něm doplňuje s jemným senzuálním laděním citlivé duše technika, který navázal na nejlepší zisky postmoderní doby. Charakteristický antropocentrismus Horákova díla zůstával v každém vývojovém období tak silný, že svou trvalou přítomností poznamenal i kapitolu nefigurativního tvoření 90. let, kdy ji uchránil nebezpečí povrchního abstraktivismu. Jindřich Horák, lyrik a senzitiv, jehož vypjatý smysl pro techniku nepřestává být korigován schopností rozumové úvahy a sklonem k přirozené zákonitosti, je tvůrcem poetické interpretace reality, která ho okouzluje ve své plné tvarové i barevné bohatosti. Uchvácen tempem doby, ponechává si svoji typickou skromnost a jeho dílo zhmotňuje celoživotní sen o dnes již téměř zapomenutých železných nedělích a nepřeberných skládkách starého harampádí, jaké jsme mohli nalézat na půdách nebo ve sklepích našich starých domů. Tento všestranný umělec je tvůrcem, vyznačujícím se neutuchajícím zájmem o složitou problematiku světa kolem nás. Světa viděného i tušeného, nazíraného rozumem i citem a poznávaného z informací vědy i z toho, o čem nám dávají svědectví nejen naše smysly, ale k čemu pronikáme i ze schopnosti vlastního prožitku a vcítění. Mimořádná výtvarná inteligence mu umožňuje korigovat receptivně vnímavý talent i dobrou orientaci v soudobé světové názorové problematice. Tu nazíral vždy s patřičnou dávkou kritičnosti a zároveň i odvahou a vůlí překonávat každý vnější podnět vyhraněností svého osobního výrazu. Což jinými slovy znamená, že má svůj pevný názor, ale ve svém nitru s ním hluboce nesouhlasí. V tomto směru zůstává tvořivým syntetikem, tvůrčím typem schopným přejímat a dál rozvíjet, aby stejně osobitým způsobem shromažďoval a navršoval. V kontextu naší dnešní výtvarné tvorby si udržuje postavení umělce, jehož schopnost lyrického tlumočení přírodní skutečnosti se harmonicky včleňuje do humanistického programu moderní kultury.

 

Zavřít okno