(Úvodní slovo Prof. PhDr. Jana Fingerlanda, DrSc.)

Jindřich HORÁK  

Artefakt jako svědectví o člověku

 

Vážení přátelé, milí hosté, dámy a pánové. 

Je mi velikou ctí a potěšením, že vás mohu jménem svým i jménem autora výstavy, Mistra Horáka, přivítat v tomto milém prostředí. Dříve než staneme na prahu umělcova chrámu a budeme diváky jeho unikátní sbírky, dovolte mi několik slov na úvod. Abychom snáze porozuměli umělcově duši, zastavme se nejprve u názvu výstavy: Artefakt…. co vlastně znamená toto slovo? Prokažme, že ač jsme vzděláním téměř bez výjimky technici, přesto v nás dřímá trocha té zdravé filologické zvídavosti.

Náš čtyřdílný slovník naučný toto heslo neobsahuje. Zato v Trávníčkově  Slovníku cizích slov (pouze na okraj: knihu vydal Encyklopedický dům, s.r.o. jako 2., doplněné vydání roku  1996; podrobnější údaje z tiráže knihy mohu samozřejmě na požádání poskytnout; tento slovník je k dostání u všech dobrých knihkupců, ale já jsem jej přesto zakoupil v knihkupectví Trávníček – útěchou mi může být snad pouze fakt, že jsem za něj zaplatil pouze jednou…) nalezneme tuto definici:

Tedy: Artefakt je umělý výtvor, lidský výrobek; přeneseně prehistorický nástroj; nebo též umělecké dílo.

Z toho je patrno, že objektem umělcovy vášně jsou právě lidské výrobky, které přinášejí své svědectví o člověku a jeho odvěkém úsilí podmanit si v souladu s Božím napomenutím Zemi. Tyto předměty jsou často stejně skromné, jako se jeví i lidské plahočení v zorném úhlu dějin, avšak jejich objevením a zařazením do sbírky se mění v umělecké dílo.

Každý z nás ve svém každodenním životě objeví občas krabičku, provázek, kus drátu, nějaký poškozený přístroj nebo zkrátka kus něčeho, co ho upoutá, a rozhodne se tento zdánlivě bezcenný předmět uschovat pro pozdější použití.

Tak postupně a bez nějakého určitého záměru vzniká sbírka, která pozvolna narůstá a překáží, pro kterou jsme stíháni nevraživostí celé rodiny či jiného svého okolí a kterou jsme nuceni přenášet z místa na místo, kterou už už občas sami chceme vyhodit, ale se kterou se koneckonců pořád nemůžeme rozloučit. Kdo sbírá známky, hokejové kartičky, starožitný porcelán nebo obrazy, tento stav lítostivého zaváhání a stydlivého odkladu konečného řešení jistě dobře zná – a příznejme si to, známe jej všichni. Studiem historických pramenů zjistíme, že v podobné ošidné situaci člověk není sám. Vzpomeňme kupříkladu na básníka Jiřího Wolkera, jenž se vyznává, že „…má rád věci, ty mlčenlivé soudruhy…“, a nebo klasický Nerudův problém „Kam s ním“, líčící spisovatelovy strasti spojené s umístěním rozsáhlejší sbírky artefaktů v jeho malostranském příbytku. Karel Čapek ve svých Povídkách z jedné a druhé kapsy vyzdvihuje sběratelství jako ušlechtilou vášeň a píše (mimochodem, je to povídka „Ukradený kaktus“): „Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale nikdy si nedělají sbírky! Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků  a   n e b o   s n a d     d o k o n c e   a r t e f a k t ů ? Nikdy, pane! … To je ten největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky. Já si taky myslím, že vesmír je jenom sbírka hvězd; on je jistě nějaký mužský bůh, a ten si dělá sbírku světů; proto jich je tak mnoho…“; a na jiném místě, v povídce „Sbírka známek“, uvádí tuto krásnou myšlenku.: „ (…) jenom mužští mají smysl pro sbírky (…); já myslím, že to je pozůstatek nebo pud z těch dob, kdy si každý mužský dělal sbírku hlav svých nepřátel, uloupených zbraní, medvědích koží, jeleních parohů a vůbec všeho, co mohl ukořistit. Ale taková sbírka, to není jenom vlastnictví, to je věčné dobrodružství…“.

Jenom jako poznámku pod čarou: dokonce i český velikán Jára da Cimrman byl proslulý svojí nechutí cokoli vyhazovat a v místě svého posledního pobytu, ve starobinci ve Frymburku, shromáždil přes vytrvalé protesty vedení ústavu a přes ústrky od spolubydlících úctyhodnou sbírku artefaktů, která se nám však nedochovala - jak jistě víte, výstavbou vltavské kaskády se Frymburk octl na dně lipenské vodní nádrže, takže dnes se sbírka nachází v hloubce 27 metrů a vše je bohužel přikryto silnou vrstvou bahna.

 

Vážení přátelé, sešli jsme se zde, neboť všichni dovedeme ocenit cílevědomost, píli, odvahu a fantazii, s níž byla vytvořena tato velkolepá sbírka .

 Abychom dokázali lépe pochopit původní záměr, který vedl k uspořádání této stálé výstavy (a snad smím trochu předběhnout dobu, když řeknu „JUBILEJNÍ“), musíme se pomyslně vrátit o více než 200 let zpátky, a připomenout si vznik tradice průmyslových výstav.

 Když se v roce 1891 chystalo uspořádání jubilejní výstavy v Praze, došlo k drobnému omylu:  naši pradědečkové se totiž domnívali, že v roce 1791 se v Praze konala u příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále vůbec první hospodářská výstava na evropském kontinentě.

Toto domnělé prvenství jim posloužilo i přes věcné námitky českých Němců jako pádný argument pro konání jubilejní výstavy v Praze a současně pro přetvoření části pražské Stromovky ve stálé výstaviště (ve všeobecném povědomí vzdělaného lidstva je však zafixováno, že první průmyslová výstava se konala roku 1756 v Londýně; až poté následovala pražská výstava roku 1791 a posléze v Paříži roku 1798. Teprve v 20. letech devatenáctého století vzniká tradice moderních průmyslových výstav a vzorkových veletrhů, které spatřovaly hlavní cíl v uplatnění vystaveného zboží na trhu).

Od roku 1839 byly Krasoumnou jednotou v Praze pořádány také zvláštní oblíbené umělecké výstavy. V první polovině 19. století se v Čechách již utvořila silná výstavní tradice. Jednotlivé výstavní podniky prozatím velmi nepravidelné, představovaly dosti věrný obraz celkové hospodářské a politické situace.

Tolik tedy na úvod, jako nastínění určité paralely s Jubilejní výstavou v Praze.

 

A nyní již pojďme k tématu naší expozice: Studiem dnes již zvěčnělých děl klasiků K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina docházíme k poznání, že člověk vyrábí proto, aby spotřebovával; následně pak spotřebovává, aby mohl znovu vyrábět. Odvěkou potřebu věci vlastnit a shromažďovat vystihl Karel Marx ve svém proslulém díle Kapitál:

„Vlastnit předměty a shromažďovat majetek je člověku stejně vlastní jako například dýchání. Kdyby nebylo této vpravdě lidské potřeby, nikdy by nemohl vzniknout kapitál, který je přirozeným produktem shromažďování majetku.“

  

Vladimír Iljič Lenin doslova prohlásil:

„Potřeba shromažďovat se mi jeví jako jeden z různorodých materiálních a duchovnich procesů, které jsou podmínkou lidského života. Tak jako je mnohostranný život člověka, tak jsou mnohostranné i lidské potřeby.“

Tolik Vladimír Iljič Lenin v projevu k inženýrům na stavbě Volžského kanálu v roce 1921 u příležitosti čtvrtého výročí VŘSR.

 

Jak jsem si ukázali na příkladech, je tedy vlastnictví výrazem objektivní existenční závislosti člověka na přírodním a společenském prostředí, které ho obklopuje. Není-li tato potřeba správně a dostatečně poznána a uspokojována, pak se vývoj člověka může deformovat, či dokonce může člověk i zahynout. (!)

Jak tedy vidíme, potřeby nejsou pro jednotlivce a pro společnost stejně důležité - je to dáno zčásti obsahem potřeby (je rozdíl mezi potřebou jíst a pít a mezi potřebou navštivit např. koncert), zčásti její intenzitou. Každý jednotlivec si vytváří svou vlastni individuální preferenční stupnici, tj. individuálni pořadí konkrétních potřeb, které postupně uspokojuje podle jejich důležitosti pro sebe.  Horákovo dílo je toho zřejmým dokladem.

 Vážení přátelé, popřejme nyní společně Mistrovi do dalších let mnoho zdraví, štěstí, spokojenosti a hlavně neutuchající inspiraci, a nám všem společně, abychom se mohli spolu s ním brzy znovu setkat nad další expozicí, která bude jistě pro nás všechny opět obrovským uměleckým zážitkem.

 

 

Děkuji vám za pozornost.

 

Praha, dne 29.1.2002

 

Zavřít okno