Úvodní stránka  |  Kalendář  |  Zápisy  |  Fotoalbum  |  Román   |  Archív  |  Sprosťátko  |  Třídní kniha
   

 

Autorem je hrdina Sovětského svazu, nositel Řádu Klementa Gottwalda a Řádu Bílého lva, jakož i nositel dalších vyznamenání, generálmajor Daniel Podnecký.

Dan v parádní uniformě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ČÁST PRVNÍ - NA KATEDŘE T-72

 

Bylo úterý brzy ráno, když jsme my, studenti třetího ročníku ČVUT, fakulty strojní, seděli v učebně vojenské katedry v Konviktské ulici, čili Konviktu, jak jsme tomu tady říkali, a čekali, co nás v příštích dvou letech čeká. Předem jsme však tušili, že to bude pakárna. Jedinou motivací k absolvování vojenské katedry byla poloviční, roční, základní služba na vojně, což zase nebylo tak málo. Vždyť komu by se chtělo nechat se dobrovolně na dva roky zavřít do zeleného blázince. Jinak se snad ani povinná vojenská služba nedá nazvat. Lampasáci, slušně řečeno, vojáci z povolání, nás ničím nepřekvapili. Snad jen množstvím jejich hvězdiček. Hledat na takové vojenské katedře nižší šarži než major, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Zato se tam zelená a zlatí podplukovníky a plukovníky. Řečeno prostě - stará zašívárna.

Každý má rád dobré bydlo, natož lampasák. Ani jemu se nechce sloužit v zapadlém lese na okraji republiky, navíc za stejný nebo i nižší plat, než třeba v Praze. A tak, nedostane-li šanci se na vojně zašít, tak vojenská katedra je to nejbáječnější místo. A že je neučitelský typ? Koho to na vojně zajímá. Podle toho vypadala i naše výuka.

Studenti z ročníku byli rozděleni do několika skupin podle vojenské odbornosti. Někteří z nás se stali autaři, jiní velitelé tanků, jiní tankoví technici, a tak podobně. Dle jakých kritérií jsme byli do jednotlivých skupin zařazován nevěděl nikdo, obávám se, že ani sami lampasáci ne. A tak se část naší vysokoškolské třídy dostala mezi velitele čet a část mezi techniky. Já jsem se dostal mezi techniky. Utvořili jsme čety a nejvyšší student se stal velitelem čety. U nás jím byl Honza Výborný. Četa měla tři družstva. Další studenti byli určeni za velitele družstev, pomocníků velitele roty a do dalších funkcí. Tito studenti byli pak po celé dva roky jakýmisi kmenovými veliteli či pomocníky, jelikož ve funkci velitelů čet, družstev a jiných jsme se střídali, abychom si tyto funkce řádně procvičili v rámci naší přípravy pro pravou vojnu. A aby se to na nástupišti více lesklo, a aby se tito studenti odlišili od ostatních, dostal každý z nich patřičný počet zlatých kolejnic. Velitel družstva jednu na každé rameno, velitel čety dvě a pomocník velitele ročníku tři. První bližší seznámení s vojenským drilem nás čekalo na Strahově. Tady jsme jeden týden, den po dni, pochodovali a nacvičovali pořadový krok, snímali a nasazovali si čepice - řečeno po vojensky pokrývku hlavy - cvičili se v otáčení a vůbec dělali všelijaké ptákoviny. Tady začala pravá vojenská buzerace. Lampasáci se vyžívali v tom, abychom řádně dupali, cvakali podpatky, zdvihali nohy a ruce, měli správný úhel v lokti, když je zdravíme, no prostě dělali vše proto, abychom si mysleli, že vojna je drezůra lidí, tak jako cirkus je drezůra zvířat. Museli jsme si pomalu začít zvykat. T-72

Další cvičení, která na nás na Strahově čekala, patřila do cvičení paměti. Naučit se nazpaměť vojenskou přísahu a několik druhů povinností z vojenských řádů tvořilo základ k úspěšnému styku s lampasáky. Jedním z paměťových a koukacích cvičení bylo i poznávání vojenských hodností. To snad proto, abychom si soudruha podplukovníka nespletli náhodou s poručíkem, z čehož by mohla soudruha, tedy podplukovníka, v jeho požehnaném věku, klepnout i pepka, neboť by si vzpomněl ne své mládí a to by ho vzalo u srdce. Taky jsme cvičili s maskami a pláštěnkami, tak zvaným JPOV (jednotná protichemická ochrana vojáka), čili jépéčkem. To byla vůbec báječná disciplina. Každý musel v co nejkratším čase a ve stanoveném pořadí na sebe navléknout igelitovou pláštěnku, boty, rukavice a masku a pak je zase ve stanoveném pořadí svléknout. Vidět studenty, jak zápasí s veškerými protichemickými ochrannými prostředky bylo k popukání, čímž jsme si vysloužili diváckou pozornost. Pohled na nás musel být úchvatný a diváci vypadali, že se oni se rozhodně baví dobře. Pro nás to ve třicetistupňovém vedru na rozpálené asfaltové ploše zas taková sranda nebyla. Každou četu měl na starosti jeden lampasák. My jsme dostali podplukovníka Jelínka. Své jméno vskutku nezapřel. Někdy jsme z něho byli jeleni. Jeho svérázné metody a hodnocení bylo třeba sledovat občas s úžasem. Nejraději se rozčiloval třískáním něčím do stolu a výkřikem "já tě zjebu jak malýho sysla". Toto provolání hlavně používal ve chvílích, když byl bez sebe vzteky nad naším nevojenským vystupováním, nebo nedostatečnými znalostmi.

Podplukovník Jelínek byl náš "táta", jak on sám věčně tvrdil. Proti vojenským zvyklostem nám tykal a potopil nás kde jen mohl. Nebo alespoň některé z nás. Měl samozřejmě pár oblíbených studentů. Jelikož jsem k nim nepatřil, vojenská katedra se mi stala na dva roky bojištěm s Jelenem. Na seznamovací hodině Jelínek ihned začal: "Do vojenské katedry zařazuje studenta děkan." odmlčel se, aby po chvíli pokračoval otázkou: " Kdo ví, kdy je student z vojenské katedry vyřazen?", nikdo se nehlásil, tak nám vysvětlil: "Student je z vojenské katedry vyřazen když: a) písemně o to požádá, b) nesplní podmínky studia, c) neudělá zkoušky a d) při nezájmu o vojenskou přípravu. Kdo nemá zájem o vojenskou přípravu?" zeptal se vyzývavě. Nikdo se nehlásil. "Však my se to dozvíme!" upozornil nás. Pojem "nezájem o vojenskou přípravu" byl velmi oblíben u gumáků pro výhrůžky studentům, popřípadě k jejich vyloučení a tím dvouleté vojně.

Velitelem všech čet byl plukovník Hoffmeister. Osoba, hodící se přesně do skupiny socialistických zelených mozků. Největší radost měl z toho, když mohl nějakého studenta z katedry vyhodit a poslat na dva roky do zeleného. Nejhezčí příhodu z naší čety s ním zažil student Toman. I když s námi Toman zpočátku chodil na vojenskou přípravu, bylo čím dál tím víc jasné, že se už brzy konečně dočká vytoužené modré knížky a stane se z něj nevoják. Což se stalo zakrátko skutečností. Toman měl modrou a šel se tedy odhlásit z vojenské katedry. Všichni lampasáci si nejvíce potrpěli na přesné vojenské vystupování, vzorný příchod do kanceláře s řádným hlášením "Soudruhu podplukovníku, student Vořežprut, dovolte mi s vámi promluvit". O to víc si na to samozřejmě potrpěl Hoffmeister. Hoffmeister navíc vyžadoval vojenské vystupování i když jste do prostor vojenské katedry přišli v civilu. Co však mohlo být důležité pro studenta Tomana na vojenské katedře a plukovníka nebylo naprosto důležité pro civila Tomana s modrou knížkou v kapse. Tak zaklepal a vešel do Hoffmeisterovy kanceláře. První na koho narazil byl nějaký jiný lampasák. "Dobrý den, je tady prosím vás pan Hoffmeister?" Lampasák spadl ze židle, ale v tom se zjevil sám velký Hoffi. "Co?" zakoktal se. "Pane Hoffmeister", začal Toman. "Neumíte se hlásit?" zařval Hoffmeister, když přišel k sobě. "jdu se odhlásit z vojenské katedry." Pokračoval s klidem dál Toman, zatímco Hoffmeister střídal barvy v obličeji. To Hoffmeistera dorazilo úplně. Chvíli se ještě potil, aby se skřípěním zubů vyřídil Tomanův odchod.

Naše výuka probíhala převážně na dvou místech. V Konviktu a v Motole. Každý rok jsme měli v rozvrhu vyčleněn vždy jeden den v týdnu na vojenskou přípravu. Na závěr vojenské přípravy se mělo konat pětitýdenní vojenské soustředění. Ale k tomu se každý z nás musel prokousat. Získat čtyři zápočty byl vskutku na vojenské katedře výkon. Na konci každého semestru jsme dělali semestrální práce, což bylo vždy spojeno s hodinami strávenými na katedře navíc a hlavně s nesmyslnou přípravou. Na výuku se u naší čety střídalo několik gumáků. Jelínek, jako náš velitel čety, pak major Červený a podplukovník Debnár na techniku, podplukovník Rusnák na politickou přípravu, řády, zdravotní apod., snad nejzábavnější lampasák, a pak ještě pár dalších. Během našeho výcviku jsme se seznámili skoro se všemi gumami na katedře.

Svéráznou zábavou lampasáků byla ranní prohlídka. Předem jsme dostali řádné ponaučení: " Každý student bude řádně oholen a ostříhán. Vlasy bude mít minimálně 5 cm nad límec košile. Bude vždy na nástupu řádně ustrojen, nebo dostane zápis. A za tři zápisy bude vyloučen z vojenské katedry a půjde na dva roky jako záklaďák." Jak se ukázalo, zápisy byly další oblíbenou výhrůžkou a staly se postrachem studentů. Ne snad proto, že by jsme se nesnažili plnit naše povinnosti, ale proto, že mnohdy se zápisy staly nekontrolovatelnou hračkou v rukou a hlavně v zelených mozcích gumáků. Naštěstí, při dobrém plnění úkolů mohl člověk získat i kladný zápis, který do jisté míry rušil ten záporný. Kladné zápisy mohl ovlivnit i velitel čety, tedy v civilu spolužák. A tak se velitel čety snažil pomoci tím, že uděloval zápisy kladné, zatímco lampasáci zápisy záporné. Suma sumárum to nakonec dopadlo tak, že celá naše četa katedru absolvovala. Hůře na tom byli ti studenti, na které si z jakýchkoli důvodů zasedl Hoffmeister, nebo někdo jiný. Stalo se, že pak takovéto studenty z katedry vyloučili. Ne proto, že by byli horší než my ostatní, ale někomu se asi zdálo, že k nám nepatří. Co se ale dalo čekat od socialistických gum s nekontrolovatelnou pravomocí. V kontrole účesů a dokonalosti oholení si liboval Jelínek. "Nikdo nesmí mít delší vlasy než já." říkával s oblibou, jelikož sám byl napolovic plešatý. Jeho rozkaz u naší čety mohl splnit jedině student Krejsa, který jediný měl méně vlasů než sám podplukovník. Ostatní se tedy každou vojenskou přípravu vystavovali riziku pojebu a zápisu za dlouhý účes. Kuriozní příhoda se stala studentu Hobzovi, když jsme měli ojedinělou přípravu ve studovnách na Pohořelci. Byla zima a student Hobza přiběhl na poslední chvíli a neoholen. Jak však posléze zjistil, zapomněl si navíc doma vojenský kabát, tzv. "kongo". A tak už to vypadalo, že schytá dva zápisy. Ranní prohlídku měl navíc Jelínek. Dopadlo to ale přesně po vojensky. Zapomenutý kabát lampasáky tak zaujal, že si nikdo z nich, včetně Jelínka, nevšiml, že je Hobza neoholen. Takže dostal jen jeden zápis za kabát. Příhodu s Jelínkem na téma oholení zažil i Jirka Smutný. Měl jednou službu v šatně a šel kolem Jelínek a říká: "Ty máš dneska službu Jiříku?" a nějak divně si ho prohlížel. Jirka totiž nebyl vůbec oholen. Pak šel Jelínek na nástup. Jenže než to stačil všechno vyřídit, Jirka se dohodl se studentem Peckou, že vezme službu za něj. Když šel pak Jelínek zpátky, uviděl Pavla Pecku, zarazil se a ptal se ho: "Nebyl tady před chvíli Smutný?" "Nebyl," dušoval se Pavel. Jelínek kroutil hlavou a se zmatkem šel dál.

Ranní nástupy byly typickou ukázkou vojenské buzerace. Hodně se také při nich vyznamenával podplukovník Rusnák. Jednou se mu zdálo velení pomocníka velitele ročníku nedostatečné a tak vše převzal do své režie. "Pozor!" zavelel. Čety se postavili do pozoru. "Nie, zpeť. Je to pomalé. Keď zavelím pozor, tak na to PO vyrastete o pol metra. Znovu. POZOR! - Nie, zpeť, znovu. - POZOR!" a takhle to byl s námi ochoten opakovat třeba pětkrát. A stále dokola opakoval: "Nie, vy musítě byť pripravený. Teraz jste v pohovu, pravá noha je dole, pokrčená. - POZOR!" Konečně se mu to líbilo. "A nyní bude rozchod. Na ro ROZ vyrazítě lavou nohou a blezkurychle sa rozídětě. Tak. ROZCHOD!" Rusnák se velice bavil když nás drezůroval. S ním jsme se ostatně bavili i my, takže nám to tolik nevadilo. Jednou jsme na to ovšem doplatili. A to když Hoffmeister kontroloval naše testy. Rusnákův výcvik se protáhl a Hofík zatím stačil testy opravit. Vzhledem k tomu, že výsledky byly, jako obvykle, žalostné, nařídil nám okamžitě samostudium. A tak místo odchodu domů jsme strávili další hodinu v Konviktu a "samostudovali". Samostudium byla ostatně vyhlášená vojenská metoda, jak držet studenty na katedře co nejdéle. Absurditou bylo i vzájemné oslovování studentů. Že jsme museli říkat lampasákům soudruzi, to bychom ještě pochopili, ale my jsme se museli tak oslovovat i mezi sebou. Vyhlášený na používání slova soudruhu byl Debnár, který toto slovo použil v každé větě několikrát, stejně tak jako předložku že. Naše počáteční nástupy byly tedy zajímavé. "Soudruhu studente, velitel třetího družstva student Haušman. Hlásím provedení ranní prohlídky. Závady jsou uvedeny v kartě hlášení." bylo moje hlášení na ranním nástupu Honzovi Výbornému.

Staň se i ty vzorným vojákem!Zábavou pro lampasáky na ranním nástupu a nástrojem pro to, aby nás mohli buzerovat byl slavnostní pochod. Ten se sestával z pochodování čet kolem stojícího lampasáka, kterého jednotka zdravila. A lampasáci kontrolovali. Jakmile někdo dělal něco špatně, hned tu byl důvod, aby jednotka šla znovu. A že se vždycky něco našlo, to bylo jisté už předem. Pochod ukončil až nedostatek času na ostatní výuku.

Na každou hodinu výuky byl určený student nebo více studentů,kteří museli na dané téma zpracovat písemnou přípravu. Tito studenti pak podle této přípravy mnohdy hodinu i vedli. A jelikož to byl dobrý důvod ke známkování, každý, kdo měl písemnou přípravu, si ji musel nechat dát schválit lampasákem, který hodinu vedl. A že to nebyly obyčejné přípravy. Každá příprava musela být zpracována po vojensky. Okraje, nadpisy, podtrhávání - a to vše s použitím všech možných barev. Takže taková příprava byla i výtvarné dílo. Bohužel obsah už byl terčem pozornosti daleko méně. Hlavně byla důležitá úprava (nejlépe psané na stroji) a barevnost. Na tom byli hůře studenti bydlící na koleji, kteří museli někde sehnat psací stroj, aby měli splněno. Jinak totiž hrozil zápis za špatnou přípravu a punc nezájmu o vojenskou přípravu s důsledky z toho vyplývajícími. Jelínek si samozřejmě na písemných přípravách strašně potrpěl. A tak, když jsem měl mít jednou na pátek přípravu z pořaďáku, klusal jsem do Konviktu již ve čtvrtek si ji nechat schválit od Jelínka. Ve dveřích jsem se potkal s Rusnákem. "Koho hľadáte?" vyjel na mě. "Podplukovníka Jelínka," odvětil jsem. "Podplukovník Jelínek by se mal vrátit po dvanáctej. Ako sa menujete?" vypálil hned další otázku. "Haušman." "Á, Haušmane, čo mátě zasa za problémy?" "Právě, že projevuji zájem." řekl jsem chladně, i když jsem se v duchu chechtal. Ale Rusnák měl nějak moc vážnou tvář a dělat si z jeho slov evidentně legraci by nebylo na místě. "Jdu si nechat schválit od podplukovníka Jelínka písemnou přípravu na zítřek." Rusnákova tvář se rozzářila. Chvíli koulel očima a pak naší debatu ukončil: "Ej, Haušman, však já si na vás eště posvítim." S tím jsme se rozešli.

Naše výuka postupně dostávala stále více hodin odbornější přípravy. My, jako technici jsme se zaměřovali na znalost tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a aut. Nejvíce však tanků. Naše hodiny probíhaly hlavně v učebně, kde jsme si prohlíželi obrázky a modely. Mnohdy jsme však modelům nevěnovali tolik pozornosti, kolik si podle Jelínka zasloužily. "Když vám říkám, podívejte se na to, je to jako když bych vám řekl vyserte se na to," rozčiloval se. Skoro každou hodinu čekalo někoho z nás přezkoušení. Připadali jsme si, jako na základní škole. Lampasáci to ale milovali. Jednou jsme měli na hodinu podplukovnkíka Šedivého, který začal hned zkoušet. Lampasáci se vyznačovali tím, že rádi zkoušeli jen tak nahodile. Šedivého protentokrát napadlo, že vždycky zkoušený student řekne číslo. Šedivý pak udané číslo odpočítal po studentech z nějaké řady a tím dostal dalšího zkoušeného a ten po vyzkoušení zase řekl číslo a tak dále. Těžké to bylo v tom, že nikdo nechtěl, aby byli vyvoláni jeho dobří kamarádi a tak se těžko rozhodoval, jaké číslo zvolit. Originálně to chtěl vyřešit student Slavíček. Na Šedivého požadavek o číslo pohotově odpověděl: "osmdesá šest." Podplukovník na něj nechápavě zíral. "Jdi do prdele. Myslíš snad, že to budu počítat," zaburácel.

Základní řády byl předmět, na kterém si lampasáci hodně zakládali. Hlavně, že nás mohli zkoušet z přísahy, povinností studenta, kázeňských předpisů a celé řady dalších blbostí. "Je-li na vojně voják a kůň, jeden z nich musí být velitel." poučoval Šedivý. "Voják musí mít vždy svého velitele." Abychom si takovéto výklady zpestřili nějakou legráckou, občas jsme se je snažili dovádět do absurdity. Podle lampasáků se při jakémkoli přesunu vojáků musí určit jede, jako velitel skupiny. Co ale když se přesouval student sám. Často se stávalo, že někdo z nás musel jít něco někam odnést nebo vyřídit. Velitel čety mu tedy nařídil: "Studente, jmenuji vás velitelem jednotky pro přesun. Odchod!" "Provedu!" hlásil student. "Velím si sám. Čelem vzad! Pochodem vchod!" zařval sám na sebe a odešel.

Důležitým tématem bylo zdravení. Zdravení s čepicí, bez čepice, s jednotkou a bůhví jaké ještě zdravení armáda rozlišuje. "Jak máte koho pozdravit se dozvíte v řádech." Vysvětloval pplk. Šedivý. "Na záchodě se nezdraví." Odmlčel se, zamyslel se a povídá: "To by bylo zajímavý." Vskutku, představou jak jeden močící lampasák zdraví druhého močícího lampasáka nás pobavil. "Asi by si navzájem pochcali lampasy," poznamenal někdo. Podle toho, jak se na vojenské katedře mluvilo,bylo jasné, že můžeme být buď ve vězení, nebo na vojně. Vojenský neúřední jazyk byl vskutku peprný. Mnozí lampasáci si ve sprostých výrazech či narážkách velice libovali. Přeborníkem byl hlavně Jelínek, u něhož nebylo hodiny,aby něčím "nezabodoval". Nejvíce ho frustrovali ženský, neboť na toto téma byl jeho repertoár narážek dosti široký. Svými "srandičkami" častokrát začínal hodiny. Jako jednou: "Do milenky musíte vždycky něco vrazit," začal a po chvilce dodal: "já myslel peníze vy sprosťáci!" Když se nám něco nedařilo, často sám sebe ubezpečoval: "To jsem z toho jelen a přitom jsem jenom Jelínek." Nám se nedařilo často, což bylo vidět i na našem hodnocení. Jelínek se za to na nás zlobil. Mnohdy nám nebylo do smíchu "Já tě nakopnu, ty budeš druhým kosmonautem a já budu mít čistou špičku boty." Rozčiloval se na studenta Libicha, když nic nevěděl o mazacím ústrojí tanku. Pecka přitom kroutil v lavici hlavou."Ty kroutíš hlavou Pavlíku, jako kdyby to nebyla pravda." Spustil na něj Jelínek, který si toho všiml, ale Pavel neztratil duchapřítomnost a odvětil: "Mě jenom bolí za krkem, soudruhu podplukovníku."

Nejzábavnější postavou vojenské katedry byl pplk. Rusnák. Na jeho hodinách jsme se vskutku nenudili a dá se říct, že na jeho hodiny jsme se i těšili. Jakmile vešel Rusnák do třídy, byla veselá nálada. Vždy jsme čekali,co se bude dít. Rusnák nás měl hlavně na politickou, zdravotní a spojovací přípravu, tedy na ne zrovna příliš důležité předměty. V polovině semestru k nám přidělili několik nových studentů. Převeleli je od velitelů k nám technikům. Podplukovník si jich hned všiml, zvláště jednoho studenta si pamatoval: "Á, Skokánek, vás eště nevyhodili? Nekoukajtě na mňa, jako bystě ma viděl poprvé. Stě vyvalený, já na vás skočím Skokánek." Velitel čety podal Rusnákovi hlášení a ten se šel zapsat do třídní knihy. Dlouho ale nemohl najít, kam se má podepsat, takže rovnou sprdnul velitele čety, že mu to předem nepřipravil a zároveň kmenového velitele: "Není tady Jelínek a už je v tom bordel." Protentokrát jsme ze spojovací přípravy nic nedělali, neboť jsme měli za čtrnáct dní přezkoušení z techniky. Měla se dostavit z vyšších míst a tak jako vždy měli lampasáci nahnáno mnohem víc než my. Aby nic nenechali náhodě seznamovali nás s otázkami. V tom byl Jelínek taky mistr. Skoro na všechna důležitější přezkoušení, u kterých byl někdo se shora, jsme dostali otázky předem. Jelínek se před námi naparoval, jak nám pomohl, že se mu podařilo otázky s předstihem sehnat a my se můžeme důkladně připravit. Jak se ale ukázalo, otázky, které nám Jelínek sehnal byly špatné a Jirka Nýdrle to ohodnotil: "Jelínek pracuje s předstihem, ale na hovno." Doufali jsme, že to s Rusnákovým přezkoušením nedopadne obdobně. "Nemyslete si," pravil Rusnák k novým studentům, "že keď stě byli doteraz u velitelov, že budetě mať pokoj. To oni vám dajů například vymenovať organizáciu armády nepriatěľa, ména velitělov, kolko majů rokov, dětí, ……." Sám se neudržel a začal se smát. My jsme se pochopitelně smáli taky. "No a vy sa moc něsmejtě." Obrátil se na nás. "Kto vie, či vôbec rozoznátě tank od auta." Odmlčel se, aby dodal: "Jo ja to poznám. Keď vas vyvolajů budětě hovoriť, že stě vtedy chýbali." V tom vešel do učebny nějaký student: "Soudruhu podplukovníku, nesu ten seznam šesti lidí na přípravu." hlásil ode dveří. "Čo ja s tým? Dajtě to Červenému." Odpověděl Rusnák. "A to mám jet za ním do Motola?" zeptal se naivně student. "Ale čerta starého do Motola," vybuchl Rusnák, "je hore v kancelárii." Student beze slova zmizel z učebny. Naše četa vyslala šest lidí na přípravu k Červenému již před hodinou a právě ve chvíli, kdy chtěl Rusnák začít s novým výkladem, se vrátili. Ozvalo se nesmělé zaťukání a ve dveřích se objevil student Dvorský. Za ním se do učebny hrnuli ostatní. Dvorský se zastavil u tabule, "Soudruhu podplukovníku, dovolte nám se zařadit." pronesl tichým prosebným hlasem. Rusnák na něj chvíli koukal a pak spustil: "Dvorský, vy sa neumítě vôbec správať. A chodítě jako strejda. Já vas vyrazím. Ven! Znovu!" Všech šest kvapně opustilo učebnu. Druhý příchod se jim ji vydařil a tak mohl Rusnák pokračovat se seznamováním s přezkoušením. "Hlavně musíte byť riadně upravený. Nie, že tam prídětě tak, ako keď vas krava vypluje, úplně dokrvavený. Vy musítě byť všeci rovnaký - stejně upravený, mať stejné kvichty, stejné úsměvy, byť rovnako naladený. No a hlavně sa niako neprojevujtě. Buďtě zastrčený vzadu, kdesi v hmle, ať vás nikto něpozná. Lebo stačí tri pohlady a môžtě mať tri zápisy: něupravený, špinavé boty, provokuje. A s vojenskou katedrou končítě." Na chvíli si oddechl a pokračoval: "Hlavně každý student musí revať. Čím viac reve, tým lepšie maskuje nekvalitné cviky. Aj podplukovní, mluvící česko-slovensko-polsko-maďarsky je lepší než podplukovník, který huhňá." Na řvaní a čistotu bot si lampasáci potrpěli. Vaše boty sa musí lesknúť ako zrkadlo." upozorňoval nás Rusnák. "Taký generál pak prídě, pozrie sa na vaše boty, no a čo uvidí? Nič! A prečo? Pretože svieti slkno a slněčný lůč idě na vaše boty, od nich sa odráží, zesiluje sa mírí priam do generálova oka. Generál má po oku a vy pochvalu za vyčištěné boty." Když nás dostatečně seznámil s otázkami, zakončil hodinu: "Tak dúfam, že sa to všetko naučítě. Všetko totiž môže byť aj inak." "Jinak" bylo skoro vždy všechno, ce jsme si sami neopatřili. Bohužel přezkoušení jsme se nevyhnuli a absolvovali jsme jich během těch dvou let několik. Obzvláště druhý rok, kdy jsme měli vojnu v pátek, bylo nám líto krásných jarních a letních dnů trávených v zeleném. Navíc mimopražští studenti nemohli odjet včas domů.

Zima nebyla na vojenské katedře nic přívětivého. Pokud jsme ji trávili v Konviktu, tak to ještě šlo, ale v Motolských učebnách bylo hůř. Zima byla i v učebnách. Na nástup jsme si museli navléknout pod maskáče hnědé vojenské "drtimrazy", pak kabát, rukavice, šálu i teplou čepici a naše pohyby se tím staly nemotorné. V motolských učebnách se topilo uhlím a služba musela vždy ráno zatopit. Než se ale udělalo ve vymrzlé místnosti jakési vlažno, chvíli to trvalo. Jedno přišel do té zimy Rusnák a jakmile ji pocítil spustil: "Kto je tu služba i čety?" "Zde." ozvalo se ze zadu. "Ako, že někúritě?" rozehříval se podplukovník. "Vietě vy vôbec, aká je tuna zima? Vy musítě kúriť tak, až sa všeci budú potiť a to budě eště málo. Vy musítě tie kamna tak rozpáliť, že omietka budě stěkať dolu na zem. No a vtedy vy vezmetě lopatu a začnete ju hazať nazpeť. Rozumeli stě?" "Ano, soudruhu podplukovníku!" "Tak choďtě a priložte tam, chlape!" bavil nás Rusnák.

Zatímco v zimě nás sužoval chlad, v létě nás zase naopak trápilo vedro. A to hlavně, když jsme cvičili taktickou přípravu na cvičišti v Motole. V úmorném horku, jsme kopali okopy a polní lopatkou v leže hrabali díry pro ležícího střelce. Lampasáci strašně neradi dávali jakékoliv úlevy, tedy i jen takzvané rozhalenky, což znamenalo, že jsme si mohli rozepnout u košile jeden knoflíček u krku. Ve vedro i tahle drobnost dělala divy. Další raritou je vojenská čepice. Na základě vlastních zkušeností usuzuji, že vojenská čepice má pro vojáka záklaďáka dvojí význam: 1. Ke zdravení lampasáků, 2. K plešatění vojáka. V zimě snad může plnit i funkci normální čepice, ale to se vojenské čepici dovoluje jen velmi zřídka a ještě s přimhouřením oka. Ani se nedivím, že je tolik lampasáků plešatých. Co mně však připadá jako urážka, je povinnost chudáka civila nechat se na vojně zplešatět jen proto, že jakýsi guma-plešatec usoudil, že vojáci musí nosit čepici stále na hlavě, ať je zima nebo vedro. A jedině lampasáci si jí mohou, ve vhodné chvíli, sundat. Každý soudný člověk uzná, že takovouhle blbost nikdo vymyslet nemohl. Nám navíc napařili na hlavu helmu a hurá běhat tam a sem a zakopat se a útočit. Bylo zajímavé, že ačkoli nás věčně učili, jaká jsme obranná armáda míru a socialismu, ale při taktice jsme se učili jenom útočit. Ústup se mohl provést jenom taktický. Jiný naše vojenské řády neznají. Asi proto, že pak se to nejmenuje ústup, ale úprk. Ale ten socialistický voják nezná. V Motole nás lampasáci využívali na stavbě nových vojenských učeben a kanceláří. Nazývalo se to brigáda. Byla ale povinná. Kdo chtěl získat zápočet, což byl nezbytný předpoklad pro úspěšné absolvování vojenské katedry, musel v sobotu na brigádu. Kladem vojenské přípravy u techniků byla možnost si zcela zadarmo udělat řidičák na nákladní auto. Silniční přípravu vedl podplukovník Debnár. Na Debnárově hodině se jednou vyznamenal student Krejsa. "Dále, soudruzi, si probereme vyhlášku 136, neboli, soudruzi, silniční zákon, že?" Vykládal Debnár. "Takže, soudruzi, o čem se v něm hovoří?" Udělal pauzu a jelikož mu do výkladu tentokrát nikdo neskočil, pokračoval: "Tedy, soudruzi, jak poznáme silnici první třídy? No, soudruzi, kdo nám to řekne? Co ten student tam vzadu?" Ukázal na studenta Polívku. "No, řekněte nám, studente, jak poznáte silnici první třídy?" Student Polívka neměl chuť Debnárovi cokoli vysvětlovat, neboť to sám nevěděl. A tak se alespoň pokusil: "Slinice první třídy má označení é...." "Ano, soudruhu studente," přerušil ho Debnár, "to je silnice mezinárodní, že. Čili, kdo nám to řekne, no soudruzi? Co třeba student Krejsa?" Krejsa se zvedl a se svou známou upovídaností spustil: "Já si tedy myslím, že když budu chtít vjet na silnici...." "Už jste tam." nenechal ho rozpovídat podplukovník. "No, tak když už jsem na ní" pokračoval Krejsa, "a tabulka s označením však není právě po ruce, tak zastavíme, vezmeme metr a můžeme silnici změřit od krajnice ke krajnici." Četa se svíjela smíchy. Ne tak Debár, který Krejsu umlčel a znechuceně vysvětloval dál sám.

Všichni lampasáci však nebyli tak ortodoxně zarytí komunisti, jak jsme si mysleli. Podplukovník Šedivý, kterého jsme měli na politickou přípravu, nás svojí přednáškou překvapil. Měli jsme ten den probírat témata jako marxismus, leninismus a vliv kapitalismu, přestavba společnosti a podobně. Pod uvedením tématu však bylo vyhvězdičkováno slovo "dialog". Toto slovo se tehdy skloňovalo v masmédiích ve všech pádech a uchytilo ve slovníku se i ve slovníku předních funkcionářů. Také při zákroku pořádkových sil na protirežimních demonstracích demonstranti skandovali toto populární slovo. Nevěděli jsme tedy, zda-li to tedy bude zkoušení, diskuse, či dialog po komunisticku. Jak se ukázalo hned zpočátku hodiny, správná byla poslední varianta. Byl to dialog ve stylu monologu přednášejícího. A tak jsme se dozvěděli o přestavbě naší společnosti, armády a vedoucí úloze strany ve státě. Hodina už vypadala na klasický duševní úpadek, když tu nás Šedivý překvapil myšlenkami, které jsme na tomto místě nečekali: "Zvykli jsme si přejímat myšlenky a názory vytržené z Marxe, Engelse a Lenina," přednášel podplukovník, "vybrali jsme si to, co se nám hodilo a napasovali to na naši současnou situaci a v tom jsme udělali chybu. V takovým kapitalismu jsou mnohem dále. Vemte si například jejich církev. I takový fráterníci tam dělají z marxismu-leninismu zkoušky. Prostě tam znají politiku obou stran. I Lenin říkal, že máme využít zkušenosti kapitalismu." Koukali jsme na něj jako blázni. Nevěděli jsme, jestli si z nás dělá srandu, nebo čeká až se někdo projeví. Rozhodně se jeho výklad lišil od dosavadní demagogie. Podplukovník však pokračoval: "Naše strana dělá otevřenou politiku, nic si nebudeme nalhávat, když se nám přestavba nepovede do roku 1995 tak z nás bude rozvojová země." "To už jsme teď." odvážil se podotknout student Lípa, ale Šedivý ho neslyšel. "Musíme se vrátit do doby před čtyřiceti lety." hulákal. "Co si budeme nalhávat, soudruzi, odnaučili jsme se dělat." Jeho přednáška se chýlila k závěru. "Chcete něco vědět, soudruzi?" zeptal se na závěr. A tu se ozvalo z protilehlého konce třídy: "Chceme konec!" Podplukovník se zamračil. "Kdo chtěl mít konec?" vyjelo z něj. V předposlední lavici u dveří se vztyčila ruka a student Pecha hrdě prohlásil: "Já." "Tak když chceš mít konec, tak mi řekni, co je to bojová pohotovost." přešel na tykání Šedivý. Student Pecha se dlouho rozmýšlel. "No, než se vybleješ, tak konec opravdu bude ." prohlásil Šedivý důrazně a odešel.

 

 

Pokračování  |  Nahoru ^

 

 

 

Přejít na

DRUHOU ČÁST

Tato druhá část, přidaná po dlouhé době, pojednává o Závěrečném soustředění u vojsk, konkrétně u vojenského útvaru 8015 Stříbro.

Zde se událo mnoho památných věcí a zde se také stmelilo jádro naší kumpanie.

Jména jsou i v této části pozměněná, přestože již k takovéto konspiraci není žádný důvod. Pamětníci si ale snadno podle popisovaných příběhů jména vystupujících osob domyslí, a pokud ne, nevadí. I tak to stojí za přečtení.

    Úvodní stránka  |  Kalendář  |  Zápisy  |  Fotoalbum  |  Archív  |  Sprosťátko  |  Třídní kniha