ČÁST DRUHÁ - SOUSTŘEDĚNÍ

1.

DEN PRVNÍ

Byl 30. červen, slunce svítilo jako prase a každý žák či student se těšil na dva měsíce prázdnin. Kterak vyvětrá hlavu od všelijakých pouček, vzorců a jiných školních ptákovin a bude užívat vody, přírody, her a dalších rozkoší, které prázdniny představují.
Na to všechno jsme my, studenti 4. ročníku ČVUT fakulty strojní, protentokrát mohli na jeden měsíc zapomenout. O program červencových prázdnin se nám totiž postarala naše milovaná škola spolu s lidovou armádou. Po veleúspěšném dvouletém studiu na vojenské katedře na nás čekalo závěrečné soustředění. A bez jeho absolvování jsme si o pouhém roce základní služby mohli nechat jen zdát.
Takže místo plavek a letních triček jsme sbalili mundůry, vojenské příručky a řády a v 7 hodin ráno, 1. července, jsme se pomalu scházeli na Hlavním (za svobodna Wilsonově) nádraží. Bylo nás požehnaně - jak technici, tak velitelé neradostně vítali přistavený vlak. Cílová stanice Stříbro nebo Podbořany.

Vlak pomalu drkotal po kolejích. Nálada, na nádraží v Praze ještě veselá, pomalu upadala, a to úměrně vzdálenosti, která se zkracovala od výstupní stanice.
"Podle mě by letošní srpen mohl být dvakrát tak dlouhý na úkor července", poznamenal jsem.
"Nejlepší by bylo zrušit červenec vůbec" přidal se Nýdrle.
Slabé úsměvy se objevily na tvářích spolucestujících. Každý totiž věděl, že je to utopie. ‘Hlavně to nějak ve zdraví překonat‘ bylo naše motto.
V Plzni se vlak rozdělil. Vagóny s veliteli zamířily do Podbořan a nás techniky vezla mašinka do Stříbra. Ač jindy mají vlaky běžně hodinová zpoždění, my jsme to štěstí neměli.
„Až pojedeme zpátky, budeme mít určitě hodinovou sekeru" neopominul jsem poznamenat. Ale to jsme již byli jsme na místě.

V Praze se rozhodlo, že budeme rozděleni do dvou rot. Jednu měl na starosti podplukovník Debnár, druhou podplukovník Červený. Já jsem byl zařazen k Debnárovi.
Neschopnost velení podplukovníka Debnára se projevila hned po příjezdu do Stříbra. K přesunu z nádraží na rotu totiž rota podplukovníka Červeného využila nákladních aut, zatímco naše rota šla pěšky.
Inu což, cesta do kasáren byla jako stvořená na uvítanou. Městečko Stříbro se rozprostírá v údolí dvou kopců. Na jednom kopci stojí nádraží, na druhém kopci jsou kasárna. Slunce do nás pražilo a pot se z nás jen lil. Jediné, co jsme kvitovali s povděkem, byl fakt, že nám kolegové z druhé roty alespoň odvezli bágly. Tuto pozitivní skutečnost však vystřídalo rozčarování. Když jsme totiž dorazili do kasína (jak jsme ihned familiárně nazvali naše nové místo pobytu), k našemu nemalému úžasu jsme zjistili, že naše věci s kolegy ještě kdesi putují.
Zpoceni a řádně unaveni jsme si alespoň stihli dojít na oběd, abychom se po uvítacím pochodu občerstvili, v čemž nám naštěstí nezabránil ani fakt, že naše příbory zůstaly neznámo kde. Snaha se umýt bohužel vyšla naprázdno. Holá umyvárna, a my bez mýdel a ručníků, nás přiměla k odchodu.
Po absolvování tohoto kolečka jsme se vrátili na místo, kde údajně měla být naše zavazadla. A opravdu. Po chvíli čekání dorazilo auto s kolegy a bagáží a snad ani ono samo nevědělo, jak je možné, že jsme tu byli pěšky o hodinu dřív.
Následek zpoždění na sebe, v rámci vojenské logiky, nedal dlouho čekat. Doba plánovaná na vybalování a ukládání věcí se zkrátila o čas, strávený čekáním na přísun zavazadel.

Lampasáci byli ve svém živlu. Konečně nás mohli začít organizovat. Praporčík Pánek si na to z Prahy přivezl dokonce tmavé brýle a vypadal, jak záludný imperialistický oficír, dobře nám známý ze špionážních filmů. Jedině Debnár vypadal pořád stejně. Blbě.
Byli jsme ubytováni v uprázdněném baráku, snad připraveném speciálně pro nás a byli tak odděleni od vojáků základní služby. První patro zabrala rota podplukovníka Červeného, druhé patro my. Dostal jsem se na pokoj číslo 17.
Na pokoji nás bylo 30. O postele jsme se nijak zvlášť neprali. Vybral jsem si rohovou postel a zalehnul na horní palandu. Pode mnou se záhy zabydlel známý vojenský fluktuant Bartoš. Jak se později ukázalo, mezi jeho základní návyky na soustředění patřilo, že jako první byl vždy svlečen z mundúru a na všechno zvysoka kašlal.
Po umístění věcí, které jsme si přivezli, začalo stříhání a fasování eráru. Ačkoliv se většina z nás dala doma ostříhat předem, nezabránilo to vojenské touze ukázat svoji důkladnost. A tak, přestože jsme to nepotřebovali, vyfasovali jsme místního holiče - záklaďáka, který nás patřičně ofikal. Za některé vyholené lebky by se nemuseli stydět ani pankáči.

Ostřihaní, dle vojenského vzoru číslo nám neznámé, jsme vyfasovali vojenské oblečky. Košili, trenky, povlečení. A samozřejmě řadu dalších, dle našeho mínění, zbytečností. Mnohdy jsme se nestačili divit, co všechno se na vojně nosí. Aleš Krejsa dostal například košili, na které neměl ani jeden knoflík.
O vojenské čistotě a hygieně jsme se mohli přesvědčit ze stavu polních lahví, které jsme dostali. Pokud zrovna nebyly postiženy celé jakousi plísní, tak v nich bydlely myši. Alespoň v té mojí ano, neboť jsem z ní vysypal pár myších bobků a páchla myšinou. Jelikož se ukázalo, že ji budu potřebovat, věnoval jsem dosti dlouhou dobu snaze dezinfikovat láhev a vrátit ji zpět mezi nápojové obaly.
Určitý čas jsme takto strávili vylaďováním našeho eráru, abychom se v příštích několika týdnech, jak jsme tušili, věnovali vylaďování našeho erárního ksichtu.

Jako správná rota jsme měli tři čety. Každé četě byl přidělen jeden z místních vojáků základní služby jako její velitel. Druhá četa dostala absolventa, který už měl hodnost podporučíka a měsíc po nás šel domů. Naším velitelem čety byl desátník Evžen. Nemohli jsme si na něj stěžovat a leccos nám poradil. Jedinou jeho chybou bylo, že svoji funkci příliš prožíval a někdy se k nám choval jako k záklaďákům. Hlavně při nesmyslné buzeraci ukládat věci do skříněk. Ale u nás s tím moc nepochodil. Naopak, my jsme se dobře bavili při nástupech. Jako velitel čety neuměl totiž velet, na čemž si zgustly naše katedrové šarže.
„Soudruhu desátníku, vy velíte jako byste hlásil příjezd vlaku nádražním rozhlasem!“ burácel podplukovník Šebrle.

Hned při prvním nástupu se projevil Debnár. Jelikož jsme se nemínili v nastalém vedru déle pařit, rozepnuli jsme si mundůry (měli jsme totiž maskáče, se kterými jsme chodili na katedru) a košile, po vojensky tak zvané rozhalenky, čímž jsme si ulevili. To se ale podplukovníkovi Debnárovi nelíbilo.
„Soudruzi, kdo vám povolil rozhalenky, soudruzi?“ rozčiloval se. „Takže je soudruzi ihned zrušte a chovejte se jako vojáci, že.“
Uběhlo asi deset minut a snad na pokyn Šebrleho se přišoural Debnár zpátky a rozhalenky povolil do odvolání.
Byl to prostě den plný zmatků. Nikdo nic nevěděl a každý vše vysvětloval jinak. Dýchl na nás duch vojenského prostředí.

2.

DEN DRUHÝ

Druhý den po ránu na nás čekala rozcvička. Jeden student měl za úkol předcvičovat a ostatní se více či méně snažili dělat to, co on. Každé ranní cvičení, jak se později ukázalo, bylo završeno obíháním areálu útvaru - samozřejmě uvnitř. Během tohoto nekontrolovaného kolečka se našla chvilka i na raní vyčůrání, nehledě k tomu, že praví nearmádní jedinci si vytýčenou trasu zkracovali. Spolu s ranní hygienou a snídaní nás měl takovýto režim potkávat pravidelně po celou dobu soustředění.
Co nás však také mělo dennodenně poznamenávat byl pojem socialistické soutěže o nejlepší četu soustředění. Podplukovník Debnár ráno přišel na nástup a spustil:
"Soudruzi, máte na pokojích nepořádek. Nezapomeňte soudruzi, že tu máme socialistickou soutěž, že. No a, soudruzi, chcete ji přece vyhrát - nebo snad ne soudruzi?"
"To víš, že jo." ozvalo se z nastoupené jednotky.
"Jdi do prdele." pronesl Bartoš na adresu Debnára.

Na vojně se ukazují charaktery každého vojáka. My jsme byli na vojenském soustředění první den a už jsme viděli, jak se to projevuje. Student Bukáček, tato subtilní postava, neustále prcaná od lampasáků za to, že neumí pochodovat, dostal funkci pomocníka dozorčího roty. Dvě hodiny ve funkci ukázaly, jak i nevýznamná funkce vlezla Bukáčkovi na mozek. Rázem se cítil být na koni. Vpadl k nám z ničehož nic do světnice a rázným gestem přerušil rozhovor Bartoše s Petříkem.
"Bartoši," zavelel, "slož si znovu ten spacák! Máš to špatně, někdo přijde a zjebe nás. Tak dělej, slož si ho!"
Zprvu jsme byli zaskočeni. Podivili jsme se chování studenta Bukáčka a rozchechtali se na celé kolo. Bukáček, jak se zdálo, najednou nevěděl co má dělat a dal se raději na ústup.

Program každého dne byl předem vojensky naplánován na celý měsíc dopředu. Vyvěsili jsme si na nástěnku rozvrh a dozvídali se, co pěkného a co hnusného nás čeká. Podle toho jsme si i plánovali náladu.
Vyvrcholením druhého večera byl nácvik pochodové písně "Směr Praha". Protože správný voják musí umět několik správných vojenských písní, aby v případě boje se měl čím zocelit, tvrdil podplukovník Vacek, velký to příznivec pochodových písní. Bohužel tomuhle jsme nějak na chuť nepřišli. Učit se slova písně bylo opravdu za trest.

SMĚR: PRAHA

1. Přes spáleniště, přes krvavé řeky
pluk za plukem jdem neochvějně dál.
Na naší straně srdce, právo, věky.
Jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val.
2. S potomky slavných ruských bohatýrů
vnuk husitů jde bok po boku vpřed.
Jsme zbraň i hráz rodícího se míru,
jsme nových dní přední úderný sled.
Směr Praha. (to se křičí!)

REF: S velikou armádou z cesty smetem vrahy,
s armádou sovětů dojdeme do Prahy
a proto paže vedle paží stát budem na stráži
za práci klid pro všechen lid my uhájíme věčný mír.

3. Nad Vltavou až nové ráno vstane
v červáncích vyjde slunce z východu.
Za pluhem s námi nový oráč vstane,
vykročíme k šťastnému pochodu.
4. Hlas míru zazní od pólu až k pólu,
rovny si budou všechny národy.
Se sověty pak budem střežit spolu
nové dni práce, štěstí, svobodu.

REF:

Podplukovník Vacek nám celý nácvik neustále znepříjemňoval. Prohlásil, že bučíme a že musíme zpívat výš. To nám ale jaksi nešlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v rámci večerní prověrky pochodovali a zpívali a zpívali.

3.

DEN TŘETÍ

Třetí den při ranní prověrce zaperlilo naše družstvo. Začal to Standa Chalupa. Při nástupu do řadu nastupoval do zástupu a to proto, že do řadu jsme nastupovali vždy předtím. Jelikož však Bartoš si při povelu dvojstup stoupl jako třetí do první řady a nás bylo pět, měl Chalupa možnost nastoupit buď dozadu nebo dopředu. Zvolil variantu druhou, tu špatnou, přičemž se bránil slovy: "Vždyť jsem to chtěl zachránit". Řvali jsme smíchy.
"Myslel jsem, že Standa zase nastoupí blbě" prohlásil Bartoš.
Standa se ten den vyznamenal ještě jednou. Stávalo se, že ačkoli byl Standa s námi při nějaké debatě, duchem byl úplně někde jinde. Ale jen do chvíle, kdy někdo, po určitém čase, pronesl jakousi magickou větu, která Standu vytrhla z letargie. Jeho reakce však byla vždy obdivuhodná.
"Cože?" ptal se se vší prostostí Standa, jako by zrovna neporozuměl nějakému detailu. Navíc měl schopnost klást takovouto otázku mnohem častěji, než jsme předpokládali. Jednou to už Pavel Hobza nevydržel a zařval: "Chalupo!" To aby se Standa vzpamatoval. Chudák Standa.

Dopoledne jsme probírali praktickou ukázku funkce dozorčího roty. Podplukovník Jirout nám vykládal povinnosti u tabule dozorčího, která byla na rotě. "Studenti, toto je tabule dozorčího roty. Dozorčí tu má všechno napsaný. Denní řád,..." zarazil se a chvilku si prohlížel lejstra vylepený na tabuli. Pak je strhnul a zahulákal: "Tuhleto je na hovno! S tím si akorát můžete vytřít prdel."
Výklad nám zpestřil historkou o tom, jak při jednom soustředění v Benešově jeden mazák z ošetřovny vyhlásil studentům bojový poplach. Vzbudil dozorčího, řekl mu, že má vyhlásit bojový poplach a dát nastoupit.
„Do čtyř hodin do rána tam studenti stáli na place a všichni z celých kasáren se jim smáli.“
„Stojí to za vyližprdel“ prohlásil nato student Lípa.

Na další hodinu jsme se přesunuli k tankům. Kapitán, který nás měl na výcvik nasedání a vysedání z tanku, byl také ukázkový případ. Obzvláště si potrpěl na disciplínu. Byl náruživý sportovec a myslel si, že každý musí být vytrénován jako on. Alespoň na vojně. Vypadalo to, že se hrozně těšil na to, jak nám dá do těla. Jmenoval se Gobi. Tak jsme začali říkat pouštní kapitán.
„Je nadrženej jak bejk, kterýho pustili po dvou letech ke kravám." poznamenal Lípa.
Při hodině se vyznamenal student Pecka. Při nácviku vysedání z tanku, po tom, co vylezla osádka z tanku ven, podával hlášení:
„Soudruhu pod..." zarazil se. „Podplukovníku.“ Bylo na něm vidět, na nižší šarže není zvyklý.
Kapitán ho přerušil: „Podkapitáne“ a uchechtl se. „Zalez vopičáku!“
Peckova osádka zalezla zpět a napodruhé již hlášení bylo v pořádku.

V čem si vojáci libují, je pití alkoholu a ženský. Pro nás nedostupná realita, byla alespoň často diskutována ústně. O přestávce jsme vedli diskusi o problému, kteroupak lihovinou by asi bylo nejlepší se ožrat. S nápadem přišel Franta Čihák.
„Teda kluci, já bych se ztřískal vodou." prohlásil.
„Jo, nalijeme jí do čutory a ztřískáme se jí do palice" uzemnil ho Bartoš.
Student Smutný nás zase upozornil na zajímavý časopis pro vojáky, který našel v tanku. Zápisník Dělový specialista byl vysoce na úrovni, hlavně co se týče něžného pohlaví. „To by mě tedy zajímalo, co s nim v tom tanku dělají" poznamenal Smutný.

Naše "zaměstnání" jsme se snažili zpříjemnit, jak se dalo. Jednou jsme v parku objevili lavičku. Na vysvětlenou - není park jako park a pro vojenský to platí dvojnásob. Ve vojenském parku nenajdete okrasné stromy a hezké kytičky. Vojenský park je vlastně zkratka pro vojenské parkoviště tanků, bojových vozidel, obrněných transportérů a jiné vojenské techniky. Zde se romantika zeleně ztrácí v zeleni železa. Takže najít tady lavičku, jak jistě uznáte, je doslova zázrak.
Seděli jsme na ní o přestávce, když tu jsme uviděli, jak se k nám v montérkách blíží, v celé své kráse, student Chalupa.
„Uvidět Chalupu generál, řekne, že celá rota je ošklivá," prohlásil Jirka Nýdrle.

Hodně polemiky se vedlo o tom, zda-li sovětští vojáci mají taky píseň Směr Moskva a zvažovali jsme, kdo by ji asi tak nejlépe interpretoval.
„Nejlepší by byli ty…. ty Rusáci," nadhodil jsem a nemohl si vzpomenout na jejich jméno.
„Alexandrovci" dodal někdo.
„Jo, jo, ty jsem myslel“ přisvědčil jsem.
„To jsou ty s těma šavlema?" hned se ptal Standa. Smáli jsme se.
„To jsou kozáci Stando," vysvětloval Honza.

Podplukovník Debnár ten den ještě nebodoval, což se mu ale podařilo rychle dohnat. Při nácviku bojové pohotovosti neboli BOPO, jsme vybírali pokoj na kterém budeme cvičit. Bylo nás patnáct a měli jsme jít nacvičovat do pokoje, ze kterého nás bylo nejvíc. Zrovna jsme stáli u pokoje číslo 17.
„Kolik je vás ze sedmnáctky soudruzi?“ ptal se Debnár.
„Sedm.“ dostal odpověď.
Debnár se zamyslel a v duchu počítal. 15 studentů, z toho 7 studentů je ze sedmnáctky, zbytek z patnáctky. Na který pokoj jít? Po delší chvíli matematického uvažování spokojeně prohlásil:
„Tak to půjdeme na sedmnáctku, že." Nikdo mu neodporoval. Nebylo co dodat, že?

Na vojně se nesmí nic ponechat náhodě, natož pak bez dozoru či bez programu. Takže i na část našeho osobního volna bylo naplánováno povinné samostudium. Ačkoli realizace má na vojně k plánu často dost daleko, tentokrát to pro nás, bohužel, neplatilo. Jelikož náš svobodník žral svou funkci, tak místo toho, abychom se jako ostatní čety ze samostudia ulili nebo šli hrát fotbal, cvičili jsme pořadovou výchovu. Fuj! Ještě štěstí, že nám zůstal humor a dělali z toho švejkovinu.
Podařilo se nám v rámci cvičení „zacvičit" i se studentem Bursíkem. Bursík měl za úkol s námi procvičovat zdravení, což spočívá v tom, že student Bursík stojí na místě a zdraví, zatímco ostatní chodí kolem něho a když jej míjí, tak jej musí pozdravit.
„Máme ale cvičit namístě," namítal Mirek Koudelka.
„No ale, to nejde.“ odporoval Bursík.
„Ale jde," řekl jsem. „My budeme stát a ty budeš chodit od jednoho k druhýmu a budeš nás zdravit.“
Nechtělo se nám věřit vlastním očím. Student Bursík to pojal osobně a postupně chodil ke každému z nás a zdravil ho. Ať žije velitel!

Před večerním nástupem, asi aby se nám zlepšila nálada a chuť k jídlu, nám Evžen „povolil“ dvakrát obejít nástupiště se zpěvem. Podali jsme srdceryvný výkon. Všichni se tak snažili, až se naše hlasy změnily v krákoravé ozvučnice poškozených reproduktorů. Bohužel se během naší produkce nenašel nikdo takový, kdo by zamezil dalšímu řádění naší čety. Ba naopak jsme byli nuceni do dalšího zpěvu. To mělo za následek jediné. Při večerní kontrole se naše četa rozdělila na dvě poloviny. Jedna, ta větší, byla schopna pouze sípat, zatímco ta menší, která se snažila zachránit čest čety, píseň neznala, jelikož odpoledne odpočívala. Výsledkem bylo, že podplukovník Debnár zjebal Evžena za to, že jsme málo zpívali.
Pro příště jsme se tedy rozhodli nechat plnění takovýchto úkolů pouze na našich schopnostech.

Večer se vykazoval typickým obrázkem vojenské organizovanosti. Po nástupu na večeři jsme se vypravili směrem k jídelně. Situace nevypadala příznivě. Dlouhá fronta před jídelnou, netrpěliví strávníci a nervózní gumák, který měl na starosti kuchyň. Nejednou jsme se museli vracet, neboť se mu nezdálo, jak neuspořádaně jsme na jídlo přišli. Na povel ‘sundat čepice a hurá do jídelny‘ nás čekala činnost, na kterou jsme netrpělivě mysleli již od oběda, neboť strava nebyla bohatá a pestrá, ale účelně připravená k tomu, aby zaplácla žaludek vojáka tak, že v prvních okamžicích jejího působení pocit hladu mizí. Brzy se však vrací.
Perličkou kuchyně bylo, že ke každému jídlu se podával vařící čaj. V poledne bylo třicet stupňů, my jsme byli schvácený z výcviku a k pití byl vařící čaj. Kuchaře jsme vážně za to, co vařili, v lásce neměli. Středem našeho zájmu se stal zejména hlavní kuchař.
„To je úplnej vopičák," vyjádřil se na jeho adresu přesně Milan Libich.
„Tak se pak nediv, že ti na talíř kydá takový šlichty. Už jsi někdy viděl, že by opičák uměl vařit?“ položil jsem akademickou otázku.

4.

DEN ČTVRTÝ

Čtvrtek měl originální program. Orientace v terénu podle mapy. Mapa byla pochopitelně vojenská a tajná. Co však na ní bylo tajného, nevěděl nikdo. Vojenská tajná mapa se vyznačuje dvěmi základními skutečnostmi. Za prvé mapuje prostor, pro který existuje mapa turistická a máte-li štěstí na turistickou speciálku, můžete na ní najít i víc než na mapě vojenské. Za druhé je tištěná pro malá území, to abyste nemohli jen tak chodit, kde se vám zlíbí.
Chcete-li tedy dojít z místa A do místa B, vzdálených od sebe jen několik kilometrů, musíte se dostat k minimálně čtyřem dílům mapy. Ty následně slepit dohromady, když jste ovšem předtím odstřihli okraje, které každá mapa má. Ale nemyslete si, že odstřižky jen tak hala bala někde pohodíte. Ty je třeba hezky uschovat a pak oficiálně odevzdat ke spálení.
No a podle takhle sestavené mapy jsme měli za úkol se přesunout. Přesun spočíval v činnosti, že do náklaďáku pro 20 lidí se nás namačkalo čtyřicet a jeden vybraný student navigoval řidiče, záklaďáka, po silnici. A jelo se.

Nejdříve nás mapa vedla z kasína na nádraží. Zde jsme vozidlo cvičně navedli na vagón a kupodivu nás všech z něj nespadlo. Trasa pokračovala na cvičiště, kde jsme si udělali desetiminutovou přestávku. Ze cvičiště jsme se přesunuli na střelnici, kde jsme na 5 minut vystoupili, abychom se vydýchali a auto si odpočinulo od nákladu a jeli zpět na cvičiště. Tentokrát jsme se zde zdrželi déle a určovali polohu dvou vesnic a jednoho kopce. Polohu kopce neurčil nikdo, neboť na mapě nebyl. Místo toho jsme si párkrát procvičili píseň Směr Praha a jeli pod vedením studenta zpět do kasáren. Orientace dopadla na výbornou. Nezabloudili jsme.

„Rozkaz stíhá rozkaz" prohlásil student z třetí čety na pévéesce (PVS = politicko- výchovná světnice).
„Vždyť je to kokotina," přidal se druhý.
Seděli jsme v místnosti, kam nás nahnali na přehled tisku. Přehled tisku bylo zaměstnání, které seznamovalo formou vybraných článků z Rudého práva vojáky o tom, co se děje venku, tedy za branou kasáren. V čekání na ,něco’ jsme strávili plodných deset minut. A už jsme se mohli odebrat na nástup. Kdo ví, kdo to vymyslel.
"Snad Bednář," utrousil někdo. Tak jsme totiž překřtili podplukovníka Debnára.
Ten den se Debnár opět připomněl. Místo intenzivního odpočinku v době samostudia jsme nacvičovali BOPO. Bojový poplach byl strašákem lampasáků. Věčně věků s ním vyhrožovali, nás na něj upozorňovali a před ním varovali, jako by to měl být náš nejzákeřnější nepřítel. Nebylo dne, aby se někdo z nich o BOPO nezmínil.

V rámci socialistické soutěže se soutěžilo mezi četami mimo jiné i v pořadovém kroku a zpěvu. Ten den jsme pořadový krok nevyhráli, ale ve zpěvu naše rota jednoznačně zvítězila. Debnár byl zpočátku nervózní jako pes a když jsme mu špatně pochodovali, vyletěl za námi a chvíli na nás povykoval. Ovšem po zpěvu byl v sedmém nebi. Kdo ví, co to pro něj bylo, ale on snad poprvé zvítězil s naší rotou nad velitelem druhé roty, podplukovníkem Červeným. Ten byl při vyhodnocení menší a menší, zatímco Debnár se radoval jako roční mimino, když dostane svou oblíbenou hračku. Tentokrát zvítězil na plné čáře. Boj lampasáků mezi sebou se rozjel na plné obrátky.

5.

DEN PÁTÝ

Pátek byl ve znamení neočekávaného příjezdu generála. Naštěstí pro nás znamenal pouze předvést dvakrát slavnostní pochod. Jinak jsme celý den strávili v parku. Pod vedením Červeného jsme stáli, jak trefně podotknul Jirka ,jako čůráci' v pohovu a celé dopoledne poslouchali únavný výklad. Výklad přerušil pouze příchod generála. Chvíli nás očumoval, co děláme, ale za chvíli odešel. Asi ho to nebavilo, navíc technika nebyla jeho silnou stránkou, jak jsme se později dozvěděli, a tím pádem neměl, za co by nás mohl očividně spérovat.
Výklad nám zpestřil Červený svými zážitky od útvaru.
„Nejhorší je, že řidiči vůbec neví, co jim vlastně ty budíky ukazují," rozhovořil se na téma neznalosti řidičů tanků, jaké mají být provozní hodnoty oleje a chladící kapaliny a co a kde poznají na jakém měřáku.
„Nechají tak klidně zadřít motor, i když vidí, že hodnoty stoupají nad maximální mez.“ vykládal. „Tak v armádě vymysleli zařízení, které při stoupnutí tlaku a teploty oleje a chladící kapaliny začne houkat a před řidičem se rozsvítí žárovka. Jednou jsme s vojáky zkoušeli," pokračoval v líčení, co zažil u útvaru, „jak to funguje. Šel jsem se podívat do jednoho tanku, zda-li tam mají vše v pořádku. A nevěřil jsem svým očím. Místo kabelu, který měl vést kolem řidiče, nic. Pouze v místech, kde měl být kabel zapojen, byl čouhající kus drátu. Vpředu i vzadu. Jinak nic. Ptám se tedy vojáka, co to znamená. A víte co my ten vojín odpověděl?" nechal pauzu. ,,Ale volajaký kokot mi sem niečo natiahol, prekážalo mi to, tak som to ustrihol.“

Po zaměstnání jsme šli přímo na oběd. Ten se tentokrát vydařil. Polévka se dala jíst a masa bylo nebývale hodně. Pochvalovali jsme si to, ale jen do chvíle, než přišel podplukovník Jirout a zakázal na radu doktora maso jíst. Prý bylo špatné. Ti, co ještě nedostali, si libovali, no a my jsme jen čekali, kdy začnou žaludeční potíže.
Jako náplast na naše zkažené žaludky nám odpoledne přinesli jakési přilepšení. Podrobnosti jsme se dozvěděli až na mimořádném nástupu. Podplukovník Jirout zhodnotil situaci:
„Jak víte," začal, „máme v kuchyni bordel. Oni tady nejsou zvyklí na takové množství lidí, ale doufejme, že si zvyknou. To, co jste vyfasovali odpoledne, byl přídavek, který vám platí katedra. 2 koruny 30 haléřů na den. No, ale kdybych vám to měl přidávat každej den, tak za 2,30 dostanete hovno. Tak jsem vám to spojil - 2,30 x 7 je 16 kaček a vybral jsem vám to ve skladu. Tam mají taky hovno," ulevil si.
„Příště jsem rozkázal, aby přivezli rajčata a papriky."
Ukázka nápravy se však projevila již při večeři. Každej dostal bobek fleků se třemi kousky salámu. Jakoby počítali, že se dojíme přilepšením. Anebo bylo počítáno s tím, že po večeři jdeme plnit odznak zdatnosti. Tak abychom podali výkony.
„Když se pobleju, tak ať se pobleju pořádně," prohlásil rezolutně Mirek, otvíraje konzervu z přídavku. „Dole už půl čety nejde na výcvik."
Vyjádřil tak stav, že z báječného oběda se udělalo již spoustě studentů špatně a navštívili ošetřovnu. Záleželo jen tom, jestli je doktor uzná. Naše četa snášela následky oběda prozatím statečně.

„Cože? To už je zase nástup?" divil se Mirek, když viděl, že někteří studenti se začínají oblékat. Bylo za deset minut půl desáté večer. Měla se konat večerní prověrka.
„Klídek," uklidňoval jsem ho, „až se začne připravovat Zdeněk, tak můžem začít něco dělat. Podívej." A ukázal jsem na ležícího Zdeňka.
Páteční večer byl plný zábavy. Po večerce se málokomu chtělo spát. A tak jsme debatovali o našem výcviku.
„Červenej je poctivej, Debnár zase blbej," zazněl ve tmě Jirkův hlas. „Já teď čekám nějakej průser. My máme tak uvolněný mravy, že jestli nás nezjebou, tak se to tady zvrhne."
Zábava se začala rozjíždět.
„To je dobrý, Gobi je už pryč," poznamenal někdo na adresu pouštního kapitána, který měl ten večer nad námi dohled.
„No, jen aby se nevrátil. Udělá pár shybů a vrátí se," upozorňoval Jirka.
Vtom dovnitř vešel svobodník. „Máte všichni ty komínky zkurvený?" pronesl, čímž nás přišel upozornit, že Gobi ještě neodešel.
Komínky, neboli erár složený dle vojenského vzoru ve skříňce, je oblíbené vojenské téma na buzeraci. Těžko soudit, zda si lampasáci doma taky skládají věci do komínků - já bych jim osobně nařídil kontrolu a kdo nebude mít řádně složené věci, tak by dostal třicet vostrejch (tedy třicet dní basy) - ale po vojácích to vyžadují. Snad proto, že vědí nebo si myslí, že umět rovnat prádlo budou potřebovat pro manželství. Jinak to nechápu. Horší je, že za špatně složené prádlo jebou velitele čety, ten velitele družstev a ten chudáky vojáky. My jsme ale měli našeho Evžena na háku, a s ním i vojenské komínky.

6.

DEN ŠESTÝ

Sobotní ráno mě zastihlo ve smutku. Týden za námi, tři týdny před námi, prostě se mi začalo stýskat. Byl jsem navíc unaven a hlavně se mi nechtělo na rozcvičku. Důsledky epidemie mi však záhy náladu zlepšili. Podle nařízení podplukovníka Jirouta mohl jít na rozcvičku jen ten, kdo chtěl. Toto nařízení zvedlo náladu všem. Co ji ale zase pokazilo, byl rozkaz, že návštěvy jsou z důvodu karantény zakázány a jestliže někdo přijede, tak ho pošlou pryč. To nás rozčililo. Nakonec se naštěstí ukázalo, že na vojně nelze brát věci příliš doslova. Návštěvy se přijímaly a vše proběhlo v pořádku.
Dopoledne jsme strávili v parku. Debnár vyžadoval na zaměstnání písemné přípravy, samozřejmě jiné než předem ohlásil a kterou si studenti připravili.
„Kdo má písemnou přípravu, soudruzi?" zeptal se Debnár před nastoupenou jednotkou. Nikdo se nehlásil.
„Já to mám napsané, soudruzi. Já se podívám." řekl a vyndal z tašky desky a hledal. Po chvíli hledání pronesl: „Dobře soudruzi, u prvního tanku provede výklad řidič, u druhého student Mára.
Řidiči, kteří k nám byli ten den přiděleni, dávali dohromady tank. A my jsme jim měli pomáhat. Museli jsme uznat, že tyto chlapce řvát na vojně opravdu naučili. Jeden z nich totiž ve spolupráci se studentem Pechou utahoval pojezdové kolo. Řidič nejdříve nemohl sehnat pořádnou páku, kterou by nasadil na klíč a povolil matku. A tak řval na celý kolo, samozřejmě jadrným slovensko-vojenským jazykem. Když po neustálém pobíhání a řvaní páku sehnal, zasunul jí do klíče a řval na Pechu, který seděl v tanku:
„Povol!"
To aby povolil brzdu, kterou mačkal. Pecha nic.
„Povol!" řval řidič znovu, tentokrát již opravdu burácivým hlasem. Pecha jej snad konečně uslyšel a zareagoval. Pak řidič otočil kolo a řval:
„Zabrzdi!"
A utáhnul matku. Dlouhou dobu bylo slyšet po celém nádvoří: „Povol! Zabrzdi! Povol! Zabrzdi!" do doby, než řidič kolo spravil. Z fleku by ho mohli vzít do Národního, myslím, že by jej bylo slyšet i na ulici.

Po obědě se silně rozpršelo a tak nás pár zůstalo v jídelně a čekalo, až přestane lejt. Nálada byla dobrá. Hýřili jsme vtipem a vyprávěli si různý vtipy.
„Hele, znáte tenhle?“ povídá Honza. „Jde chlap po lese a najednou slyší: ,Utvořte kolo.' Je z toho vyveden z míry, tak přidá do kroku a za chvíli zase slyší: ,Utvořte kolo'. Tak neví a nejednou vejde na paseku a vidí malý buzíky, jak chodí jeden za druhým za sebou dokola a jeden křičí: ‘Utvořte kolo!‘“ Vyprskli jsme smíchy.
Mezitím nám student, který měl ten den službu v kuchyni (i my jsme museli posílat lidi do služby na útvaru), přinesl na přilepšenou talíř masa. Maso jsme snědli s chlebem a Jirka k tomu přidal poznatek ze života u útvaru, kterou mu vyprávěl kamarád.
„U útvaru, kde byl,“ začal Jirka, „tak vždycky ráno přitáhly cikánky s kočárkama. Divili byste se, co tam dělají. Jenže, vony ty kočárky nechaly u brány a za desetikačku obešly celý kasíno."

Sobotní odpoledne byl hospodářský den. Úklid, úklid a zase úklid. Jako obvykle vyšla zpráva, že se budou kontrolovat skříňky. A že je bude kontrolovat sám Debnár. Nevzbudilo to však skoro pražádný ohlas. Pár studentů si sice cosi uklízelo, ale ostatní na to kašlali. Prostě studentská morálka. Pár studentů dokonce zasedlo k televizi na pévéesce.
Za chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil sám Debnár.
„Co tady děláte soudruzi?" spustil, „máte už všechno hotový?“
Jak se ukázalo, byl všem volný. Někdo se dál díval na televizi, někdo z okna a ostatní pokračovali v tom, co dělali, bez nějakého zájmu. Po chvíli ticha se nakonec odněkud ozvalo: „Jó."
Debnár se rychle otočil a odešel. Za pět minut se vrátil s posilou - s desátníkem Evženem - a rázem měl ramena.
„Vypadněte! Ihned!" zahuhňal silným hlasem. Všichni postupně opustili místnost.

Během dne se vyznamenal Standa. Měl totiž službu dozorčího roty. Seděl právě u stolu dozorčího a psal rozdílení služeb, když se za jeho zády, pro Standu zcela nečekaně, objevili podplukovník Jirout s kapitánem Gobim, kteří šli ze své kanceláře.
„Dozorčí," zahlaholil Jirout, „jdeme na oběd."
Standa, zblblej vojenskou pakárnou, vyskočil, zapískal a zařval:
„Nástup na oběd!"
Naštěstí se nikdo nedostavil. Na rotě byli tou dobou pouze tři studenti, ostatní byli na výcviku.
Podplukovník Jirout se zapotácel.
„Dozorčí, ty jsi debil!" zahřměl Jirout, „tobě, kdyby jsem řek jdeme šukat, tak vyhlásíš nástup na šukání." A zmizel.

Styk s vojáky základní služby jsme neudržovali, ale stávalo se, že některý z nich nás chtěl vyvést z míry. Zrovna v sobotu to jeden zkoušel na Milana Libicha, který fungoval jako spojka naší jednotky s našimi veliteli. Stávalo se tedy, že se někdy pohyboval po útvaru sám.
A právě když šel z oběda, slyší, jak nějaký záklaďák na něj volá:
„Stůj, slyšíš, stůj!" Milan si ho však nevšímal a šel dál.
„Stůj! Povídám, stůj!" řval záklaďák a Milan zase nic. Záklaďák se rozběh za Milanem, dohonil ho a křičel: „Neslyšíš, když tě volám? Jak to chodíš? Zavaž si kanadu!" poroučel mu.
Milan se však nedal vyvést z míry a s klidem na něj vypálil po vojensky:
„Mám tě v píči. Za sedmadvaceť' A šel dál. Záklaďák zůstal stát jako tvrdý ypsilon a držel hubu.
Použití slova píča přímo do vojenského prostředí patřilo. Ve slovníku vojáků základní služby se totiž objevovalo nejčastěji. Klasické ‘vole‘ zde naprosto nemělo váhu. ‘Píča‘ se používala ve všech obratech, pádech i oslovení. Kdo nepoužil slovo ,píča' v každé druhé větě, to nebyl správný voják. Jestli jsme tedy chtěli, alespoň na čas, zapadnout do tohoto prostředí, museli jsme přijmout i nový slovník.

Sobota byla dnem karantény. Z bolení břich a neustálého kadění u první čety se vyklubalo něco vážnějšího. A tak přišla tříčlenná doktorská komise, aby zavedla karanténu. Jeden pokoj vyčlenili na karanténový a určili studenta pro styk karanténů s veřejností.
Jelikož v prvním patře baráku bylo třináct studentů nemocných a z druhého patra pouze šest, zbytek zdravých studentů z patra prvního se přesunul k nám na pokoje. Kliky omotali fáčem a pochlórovali a na pokoj nám přidali postele pro přistěhovalce.

V tomto zmatku a bordelu se Debnár rozhodl kontrolovat úklid na pokojích a věci ve skříňkách. Když přišel k nám na pokoj, zprcal nás za to, že máme špatně ustláno a nejsou umytá okna. Pak si dal otevřít dvě skříňky. Student, který k nám nově přišel, měl ve skříňce špinavý kopačky.
„To si je neumíte vyčistit, soudruhu?" prcal ho Debnár.
Pak si dal otevřít skříňku Mirka. Mirek však měl skříňku pečlivě uklizenou. Debnár se ale nedal. Nakonec našel ve skříňce Mirkovi bačkory. Podrážky byly čistý, Debnár si však kritiku neodpustil.
"Studente, vy jste v těch botách chodil!" a odešel. Neudrželi jsme se smíchy. Debnár prostě perlil.

Abychom se nenudili a zpestřili si sobotní odpoledne, připravili nám lampasáci na sedmnáctou hodinu nástup v maskáčích a kanadách, což vystřídali nástupem na koupání v teplákách a celé vystoupení zakončili nástupem v maskáčích na večeři. Výcvik v převlékání jsme ukončili v teplácích po večeři. Báječně strávené pozdní odpoledne.
„Zdá se, že jste zapomněli soudruzi, proč jste tady." snažil se Debnár zvýšeným hlasem upozornit studenty, že se v 19 hodin 30 minut musí zaměřit na sledování televizních novin a ne si číst nebo si něco psát. Televizní noviny totiž byly povinnou sledovací relací.
Tentokrát proběhly ve všeobecném veselí nad projevem jakéhosi straníka. Debnár mlčel. Jen v jednu chvíli se usmál, to když straník prohlásil, že na západě mají technologii na trochu lepší úrovni než my.

Když jsme čekali na večeři, měli jsme výbornou náladu a za sedmadvacet. Naše kázeň rozhodně nebyla nejlepší a mnozí mazáci nám mohli jen závidět. Přesuny v tvaru už skoro neexistovaly a mnozí studenti si z lampasáků nic nedělali. Na vojně musí být sranda, aby se to dalo vydržet.
Při večeři vyprávěl Standa zážitek ze své návštěvy u bratra v Západním Německu.
„Večer jsme si vyšli s bráchou, který tam utek, a jeho partou na mejdan a protože začalo pršet, zapadli jsme do hospody. Měl jsem přivést auto, abychom se dostali domů. Auto jsem přivezl, zaparkoval a čekal, kdy přijdou z hospody. Najednou se objevili policajti. Jenže já neuměl německy. Nejdřív se snažili se mnou domluvit, něco mi říkali, ale já nevěděl co. Pak najednou otevřeli dveře a vytáhli mě ven. Chvíli do mě strkali, tak jsem pochopil, že se mám otočit zády a ruce dát na kapotu. Pak mě prošacovali. Doklady jsem neměl, takže nic nenašli. Jeden z nich se sklonil do auta a vytáhnul klíčky ze zapalování. Byli z nich oba vyplesknutý. To nečekali, čekali totiž dráty. Takže zase vznikla zábavná domluva. Nakonec se mě je podařilo dotáhnout do hospody, kdy byl brácha. No a pochopitelně zlitej. Tak nás odvedli na stanici a až po sepsání protokolu pustili domů."

7.

DEN SEDMÝ

Neděle se vyznačovala klidem od lampiónů a konečně vytouženou chvílí volna. Někdo spal, někdo čučel na televizi, někdo si čeť, kluci hráli na kytaru. Když jsem k nim přišel, převáděli právě píseň Směr Praha do ruštiny.
Aleš Krejsa nám vyprávěl historky. "To u nás jeden kluk při maturitě dostal téma, o kterým vůbec nic nevěděl. Tak požádal, jestli může jít na záchod. Vyšel z hlavou v dlaních a myslel si, že někoho potká, kdo mu poradí. A tu si všimnul, že na nástěnce je krásnej článek psanej azbukou. Strhnul ho a opsal. Nakonec ho vyhodili, protože to bylo bulharsky."
Na obědě jsme se opět střetli s přívětivostí záklaďáků. Zdeněk při čekání ve frontě na adresu kuchařů utrousil:
"Kurva, ty čůráci nás okradou i o poslední kus žrádla." Kuchař to však zaslechl a zarazil se. Když by Zdeněk na řadě, šáh do pekáče a hodil mu na talíř místo masa odporný kus vnitřností. S tím Zdeněk odešel. Ale ani my jsme se nenajedli. Nedělní oběd zůstal ve hvězdách.

Odpoledne přinesl Honza novinu.
„Prej tu byli doktoři a dělali z prdele výtěry,“ povídá.
„Fakt? Jo?" podivovali jsme se.
„Ale vždyt' říkali, že to budou dělat zejtra," poznamenal někdo.
„No jo," přisvědčil Honza, „budou to dělat třikrát a budou mít tři prdele výtěrů."

K večeři jsme dostali uzenou rybu. Nevypadala na první pohled zle, ale někteří z nás se již poučili a raději nejedli. Některým zas připadala poněkud zelená. Někomu to nevadilo. Honza si spokojeně pochutnával.
„Teda Honzo," prohlásil Emil Dvorský, „já když tě vidím, jak louskáš tu zelenou rybu …"
„Když jsem velitel, tak ji musím mít nejvíc zelenou." řekl Honza. "Hele, tady je nějaká kulička."
Bartoš se podíval se do krabice a usoudil. "To je hoviál."
Při pojídání uzené makrely Standa vyprávěl zážitek s rybami. "Jedna známá, která se rozvedla, neměla na vánoce nikoho, kdo by jí zabil kapra. Tak ho dala pod polštář, aby se udusil, ale po hodině se kapr pořád mrskal. Tak ho dala do mrazáku, aby zmrznul. Taky nic. Tak ho nakonec přinesla k nám a jeden známý jí ho zabil.
Snad k tomu přispěla i ta makrela, těžko říct, ale epidemie se rozrůstala. Stačilo, aby se někomu chtělo začít kadit a už byl odepsanej. Lampasáci byli z toho celí nesví.
„Honzo, ty's jed tu poslední rybu?" vyzvídal Standa."
„Jo." přisvědčil Honza.
„Tak to byla ta poslední, co nikdo nechtěl." přitakal Standa.
„Pánové, je to tak." prohlásil Honza a aby podpořil svá slova, mocně si ulevil. Bylo to velkolepé uprdnutí. Krejsa, který ležel nad Honzou byl rázem přiotráven výpary.

„Tak prej Libich a Špíra mají sračku," přinesl novinu Bursík.
„Libich prej ne," oponoval Čihák.
„Ale jo," trval na svém Bursík, „ jen to zatím maskuje maskáčema."
Rozproudila se debata. Z různých stran pokoje se ozývaly hlasy.
„Měli by jsme vyfasovat nočníky místo helem."
„Měli by jsme je pod postelí."
„Hlavně by jsme je měli mít na taktickou přípravu. Abychom byli lépe maskováni." „Dva hajzly už jsou ucpaný. Myslím, že mají největší odbavení."
Honza s Emilem vstali a šli ven. „Jdeme ven," pronesli.
„Šli srát ven?" zeptal jsem se.
„Jo, označit si na nástupišti svoje místečko," mínil Jirka, „Ale ryby už tu smrdí fest."
„Nám číslo běží." přidal někdo.
„Ale teď nebezpečně tvrdne." řekl Jirka
„Máte někdo hajzlpapír?" vrátil se s rozzářenou tváři Honza. Všichni se smáli.
„Co je? Chce se ti srát?"
Honza vzal zbytky ryby a řekl: „Jo, ale hlavně to ještě musím stihnout vynýst ven."
Nikdo nevěděl, z čeho to mohlo být. Úvahy o tom, že by nás mohli poslat domů nebo že bychom tu zkejsli tři měsíce v karanténě, byly zatím brány s humorem.
„Leoš umřel." Poznamenal Standa, skláněje se na nehybně ležícím Leošem.
Ti, co byli ještě zdraví se zatím bavili. Nikdo nevěděl, jestli to právě jeho zítra nečeká. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že bychom mohli skončit v karanténě.
Trochu ironie jsem si však neodpustil. „Pánové, nejlepší by bylo, kdyby nás tady nechali ještě tři týdny a na ten zbytek by jsme jeli jindy."
„Jo, myslíš pak víkend s kytarama, ženskejma,.." přidal se Lípa.
„Alkoholem a lampiónama." dodal Jirka.
„Nebude-liž Tour de France?" změnil téma student Slavíček.
„To myslíš, jak jezdí kolem Itálie?" zeptal se zase Mirek. Všichni se smáli.
„A tebe Stando nezařadili?" vyzvídal student Meluzín. Standa byl totiž pro nás fanatický cyklista. Kolo si stavěl sám a sháněl na něj čím dál lepší a dražší díly. Pro nás nepochopitelné.
„Za co jezdíš?" padla další otázka.
„Za Motorlet." odpověděl Standa.
„A Stando, nenapadlo tě použít ty své psi? Aby tě tlačili do kopce?" přidal se Jirka. Standa totiž choval dva velikánské bernardýny.
„To spíš, že by je měli pustit za ním." nadhodil někdo.

Neděle byla ale i dnem, kdy se psalo domů. Psaly se zážitky a také se psalo o proviant.
„O co píšete?" nadhodil jsem otázku do placu. „O bábovku?"
Standa zareagoval: „O bábovku s Endiaronem."
„Aby to maminka nepovažovala za urážku své bábovky," varoval ho Bartoš.

Pomalu se blížil večer. V tom kde se vzal, tu se vzal, na světnici se objevil kapitán Gobi. Chvíli čekal. Nic se nedělo. Někdo k němu vzhlédl.
Kapitán pozdravil. „Dobrý den."
Emil odpověděl „Dobrý den."
Kapitán pak chvíli koukal, aby nás vzápětí zjebal, že nikdo nevelel pozor a nepodal hlášení. Chvíli po něm, co odešel, přilítnul podporučík a zjebal nás, že jsme nepozdravili kapitána.
„A to se ho ještě někdo z vás ptal, kolik je hodin." vyčetl nám a zmizel.

Večer jsme zase probírali karanténu a střevní potíže našich kolegů. Už je měly skoro všichni.
„Já jsem tady už tři dny nesral" vložil se Standa do debaty o problému, že při tak vysoké zátěži a tak malém přísunu potravy člověk míň sere. „No a jestli nám zátěž ještě zvýší, tak snad začneme dokonce přisávat," pokračoval.
Mirek to vyjádřil hned prakticky: „Přijdeš na záchod a vcuc.“
„No a hned budeš mít co srát." zakončil jsem myšlenku.

Večerní nástup se odehrál v režii pouštního kapitána. Mimo toho, že vytáhl svůj zážitek s příchodem na pokoj, kritizoval, že chodíme z kasína telefonovat bez svolení.
„Musíte jít s vědomím vojáka z povolání. Ne, že někoho potkám a on mi řekne, že mu to dozorčí povolil. Taky vás může přejet auto. Tím jste tady skončili." Rota se rozveselila. „To je všechno." ukončil nástup kapitán.

8.

DRUHÝ TÝDEN

Druhý týden nezačal ničím zvláštním. Vše se pomalu vracelo do starých kolejí. Taktická příprava na cvičišti proběhla celkem hladce. Jediné zpestření ten den přineslo maskování tanku maskovacími barvami. I když, po pravdě řečeno, plechovky s barvami, které jsme si přinesli ze skladu, se obsahu uvnitř příliš nepodobaly. Kde měla být žlutá, byla světle zelená, kde měla být světle zelená byla tmavě zelená. Tak jedině černá zůstala černou.
S erárním proviantem jsme se pustili do natírání. Zvládli jsme to celkem rychle. Tank byl po naší výtvarné práci krásně strakamakatej. Jemu, jak se zdálo, to ale nevadilo.

„Kde je pan Haušman?" zeptal se Standa po večeři na pokoji.
„Teď ho musíš oslovovat student Haušman," opravil jej Mirek. "Pan bude až za čtyři týdny. Pak to bude hnusný a odporný civilista." dodal nádavkem.
„Měli by nám ty maskáče nechat, abychom mohli cvičit i po zbytek prázdnin," zauvažoval nahlas Standa. „Nebo jim to budeme muset rovnou podepsat, aby nám zůstaly."
„Major Chalupa." přisadil si Mirek. Smáli jsme se. Představa Standy jako majora byla vskutku kuriózní.

Večerní nástup režíroval pro dnešek Debnár. Jak nám předtím zdůraznil podplukovník Vacek, u bigošů se dělají večerní prověrky tak, že vystupují z tvaru. „To se ale u nás nemůže stát." mínil Vacek.
To neznal Debnára. To mu jako vždy nestačilo přečíst jména studentů při kontrole, zda-li jsme všichni na nástupu, ale museli jsme i vystupovat a řadit se na druhou stranu proti našemu současnému postavení. Protentokrát to skvěle vyřešil náš svobodník Evžen. Četl jména studentů tak rychle za sebou a pobízel nás:
"Tak se, kurva, řaďte."
Četa pochopila správně. Bleskově jsme se všichni zrcadlovitě přeskupili na druhou stranu. Svobodník zavelel:
„Na místa!" a my se opět vrátili zpět.
Během tří minut jsme měli kontrolu za sebou. Debnár právě v tu dobu cosi kontroloval u jiné čety. A to byl pro dnešek konec.

9.

JEZDÍME TANKEM

Na úterní ranní rozcvičku se nám vůbec nechtělo. Vzbudili jsme se skoro k šesté a na přípravu nechali málo času. Takže jsme byli rádi, když jsme si stačili alespoň ustlat. Podle toho vypadala rozcvička. Běhat se nikomu nechtělo a tak jsme stanovený okruh šli pěšky. Povinně vymočit a na nástupiště jsme viditelnou rovinku dobíhali volným tempem a dělali strašně udýchané.
Další cvičení jsme si upravili k obrazu svému. Objevil-li se nějaký gumák, naoko jsme cvičili předepsané cviky. Ale to jen do doby, než zase zmizel za rohem. Tento nový způsob rozcvičky se nám zalíbil natolik, že jsme jej pro příští čas pilně opakovali.
Po snídani jsme měli jet na zaměstnání s Debnárem. Podle toho to i vypadalo.
„Hele, guma," upozornil nás na něj Jirka, „a v gumákách.“ To nás pobavilo. Méně už fakt, že nás Debnár poslal zpátky dojít si pro masky. Měli jsme sice výcvik na tanku, ale to zjevně Debnárovi nevadilo. Tahali jsme masky sebou celé dopoledne, aniž bychom je potřebovali.
Toho dne jsme se učili řídit tank. Bohužel, či spíše bohudík, jsme neměli takové dobrodružné zážitky, jako četa před námi, které se při výcviku podařilo porazit dva stromy a někomu se i vykoupat při projíždění bahnité nádrže. Z naší čety se koupal jen jeden. Zato student Dvorský se vyznamenal. Podařilo se mu totiž narazit do tanku kolegy Špíry. 36 tun poskočilo stranou, student Špíra se praštil do hlavy a tank měl mírně ohnutý blatník. Jinak nic.
Všem se jezdilo celkem dobře. Párkrát někdo vyjel z cesty, ale to bylo v rámci tolerance. Já jsem na výcvik dostal vyřvávajícího řidiče. Řval totiž do sluchátek tak, že mu nebylo rozumět. Snad jen když mluvil klidně, ale to bylo málokdy. Jeho hlavní povel však byl jednoduchý:
„Přidej!" Rval jsem trojku na plný plyn, ale v sluchátkách jsem slyšel stále: ‘Přidej! Přidej!Přidej!‘ a jeho hlas se neustále zvyšoval.
Rozjet tank, to byla lahůdka. Chtěl-li někdo zařadit rychlost, ozval se na dlouhou chvíli pekelnej rachot, jako když přesypáváte bednu železa, a to do chvíle, než rychlost zapadla. Pak sebou tank cuknul a kdo včas nezareagoval, nepřidal plyn a nerozjel se, tak mu to chcíplo a mohl začít znova.
Protože nás bylo mnoho, jezdili jsme i odpoledne. Zde se projevila Debnárova logika s tuplovanou blbostí. Zpátky jsme vyjeli až k šesté hodině, protože jsme to dřív nestihli. A v šest začínala večeře. Snad proto, anebo právě proto, jsme museli jet vejtřaskama s tanky zadem po cvičáku a ne po silnici do kasína. Přijeli jsme k zadní bráně a ta bylo pochopitelně zavřená. A tak Debnár přelezl plot - ještě štěstí, že ho nestřelili - a uháněl přes celý park k dozorčímu pro klíče.
„Já rozeznávám blbce, idiota, debila a Debnára." prohlásil Jirka. když jsme stáli v šest hodin deset minut před zadní bránou a čekali na Debnára. Po patnácti minutách jsme usoudili, že večeře byla výborná a my se ani nemusíme obtěžovat návštěvou jídelny. Po dalších deseti minutách jsme si z toho už začínali dělat legraci.
„Teda, já už nemám ani hlad," začal to Emil.
„A vůbec nejsme unavený," přidal se Vláďa.
„A vůbec se tu nepráší," usoudil Jirka Smutný.
„A ta sedačka, je tak pohodlná." pokračoval Jirka Nýdrle. „A je tu takovej krásnej a čistej vzduch."
Začali jsme se střídat v hláškách na báječnost vzniklé situace.
„Teda, já jsem takový čerstvý."
„A je tu tak krásně."
„Já vám řeknu, pánové, že se tu můžeme rovnou zabydlet."
„Jasně."
„Paráda."
Právě, když jsme byli v nejlepším, kolona nastartovala a vjela konečně do kasína.
„To je v prdeli. Vždycky když se už nějak zařídíme, tak nám to někdo zkazí." posteskl si Jirka Nýdrle.
K večeři byla hrachová kaše a plátek opečeného salámu. Takže jsme se zase všichni dojídali chlebem.

Občas jsme si pro osobní volno vymýšleli různou zábavu. Pavel Bartoš organizoval turnaj v líném tenise.
„To je pro celou rotu?" ptal se kdosi.
„Ne, pro divizi." pobaveně vysvětloval Pavel.
„Tak to si beru do party našeho generála." rozjařil se student Bursík.
„Já beru Václavíka." připojil se Jirka.
„Já jsem chtěl dodat, Husáka," začal po chvilce Pavel, „ale pak jsem si uvědomil, že by to asi neuběhal."

10.

ROTA OPRAV TECHNIKY V PLZNI

Ve středu jsme jeli na výcvik do Plzně. S podplukovníkem Červeným. Když jsme projížděli městem, všichni čuměli ven z auta a vyhlíželi nějaký hezký holky. Právě začínala Plzeňská Porta a tak se tam sjíždělo plno čundráků. S jedněma jsme na sebe chvíli pokřikovali.
„Jestli třeba nechtěj raděj s námi - na dva roky." dělal si legraci Vláďa.
Na praporu oprav techniky, kam jsme mířili, jsme měli celodenní zaměstnání. Většinu z toho, kvůli čemu jsme mířili do Plzně, jsme již dříve dělali. Výcvik u bojového vozidla pěchoty, nebo-li BVP vedl místní nadporučík. Od něho jsme se dozvěděli. jak je těžké pro vojáka z povolání dostat se z vojny. Než by vojáka propustili, tak ho radši povýší a tak mu zabrání se z vojny dostat, protože s vyšší funkcí musí zůstat déle v armádě.
„Psal jsem už na všechna možná velitelství, ministru národní obrany, předsedovi vlády, prezidentovi, do Rudého práva i na KSČ - tak už mě snad konečně pustěj," vysvětloval.
Překvapilo nás to.
„To víte, vojáků z povolání je málo, nikdo se jim na školy nehlásí a kdo k nim přijde, toho už nepustí."
Během dne se neudálo nic zvláštního. Když jsme se vrátili, dal nám Červený volno do půl čtvrté, abychom se umyli a naobědvali. Oběd jsme vyfasovali v balíčku den předem. Zamířili jsme rovnou na pokoje, za což nás ovšem Červený za chvíli zprcal.
„Kdo vám povolil chodit na pokoj? Máte všechno ve skříňkách na chodbě!" rozčiloval se.
Najedli jsme se tedy na pévéesce, což zase odnesl dozorčí, protože, jakmile jsme odešli, objevil se Gobi a zjebal ho za to, že má na pévéesce bordel.

Odpoledne jsme začali s nácvikem nové vojenské písně Pětadvacet kamarádů. Začalo další velké potýkání se slovy a s melodií.

PĚTADVACET KAMARÁDŮ

1. Dřív jsem neměl nikdy kamaráda, mládí své jsem prožil jenom sám.
Mámo, budeš asi tedy ráda, už jich pětadvacet mám.

REF:
Pětadvacet kamarádů šlape silnici, Raz a dva,
Pětadvacet kamarádů stele světnici.
Pětadvacet kamarádů vedle sebe mám.
Pětadvacet kamarádů je víc, než zůstat sám.

2. Když byl bál anebo někde hráli, já jsem stával pořád opodál.
Všechny holky aby se teď bály, tančím až se houpe sál.

REF:

3. Říkali, že všechny písně spletu, říkali, že vůbec nemám hlas.
Teď si zpívám, že je vojna k světu, když mám kamarádi vás.

REF:

Úsudek o duchaplnosti vojenských písní nechávám na každém soudném člověku. Pro nás to byly totální pakárny, ostatně jako celá vojna.
S nácvikem písně nám pomáhal podplukovník Vacek. Asi proto, že si nás oblíbil a vojenské písně miloval. Abychom vyhráli soutěž ve zpěvu za pochodu, svěřil nám díky své náklonnosti k nám tajnou zbraň v podobě textu k písni Pochod SNB .

Tato píseň nám skutečně přinesla nečekaný úspěch u všech přihlížejících lampasáků a byli naším přesvědčivým výkonem natolik překvapeni, že jsme v soutěži skutečně zvítězili.

Nejprve nás zavedl do suterénu naší ubikace, kde nás shromáždil a začal nám diktovat posvátný text:

POCHOD SNB

1.
My jsme hoši od útvaru, milujeme svoji vlast,
dovedeme na Slovensku své životy za ni klást.
Chceme bránit svoji zem, každý z nás je připraven,
s písničkou do boje jdeme, nikdo není unaven.

Ref.: |: Krásná, krásná je naše rodná zem,
v našich řadách síla aby stále byla, boj vyhrajem! :|

2.
Vedem život po vojensku daleko od domova,
putujeme po Slovensku, domovem je příroda.
Každý z nás je z ocele, do boje jdeme směle,
že jsme hoši od útvaru, zpíváme si vesele.

Ref:

Pak jsme začali s nácvikem. Jelikož nikdo neznal správně melodii, nic nepomohlo, že jsme donesli i dvě kytary a snažili se o jakýs takýs doprovod.

Nicméně pplk. Vacek se nevzdal a dál věnoval svůj (ale bohužel i náš) volný čas pilnému nácviku písně. Po nekolika dnech dřiny jsme už zpívali píseň celkem obstojně a od té doby jsme ji museli nacvičovat při každé příležitosti. Nebylo přesunu po kasárnách i mimo ně, abychom po deseti krocích nedostali povel "Pohov, volno, zpívat!". Vacek se snažil o to, aby nám při soutěži pomohl i moment překvapení, takže jsme většinou nacvičovali hlavně tehdy, když v doslechu nebyl nikdo od "konkurence", neboli příslušník jiné čety. Takže dlužno poznamenat, že Vackovo úsilí nakonec přece přineslo plody a my jsme soutěž s touto úžasnou písní na rtech vyhráli.

Při večerní pauze psal student Meluzín dopis. Najednou se zeptal:
„Nevíte někdo, jak se píše Jižní Morava?"
„Malý J a velký M." odpověděl někdo.
„Jo?" ubezpečoval se Meluzín, „já s tou češtinou mám nějaký potíže."
„Z toho si nic nedělej," ozval se student Vácha, „to včera se někdo ptal, jestli se „teď“ píše s t nebo s d."
„A to se píše jak?" zeptal se lakonicky Meluzín.

11.

STŘELBY

Ve čtvrtek byl na programu nácvik střelby, vedený kapitánem Gobim. Nasedli jsme na Tatru a hurá na střelnici.
Na střelnici nás kapitán ponejprv seznamoval s bezpečnostními předpisy. Mimo to, snad aby nás přesvědčil, jak gumáci můžou být pitomý, vyprávěl o kamarádovi, který si jen tak na pokoji vystřelil z pistole.
„Pak se na nás spokojeně otočil s namířenou zbraní.“ Vyprávěl Gobi. „Byli jsme tam dva - kolega zmizel pod stolem a já na skříň. ,Klid Emile,' říkám mu, ,polož tu zbraň.' Teprve tehdy si kamarád uvědomil, co udělal."
Trochu jsme nechápali, proč to vykládá, ale to už vyprávěl další historku.
„Jednou jsme improvizovali napadnutí kolony. Já jsem byl mezi těmi, co byli v té koloně. Jedeme v noci do kopce a všude klid. Najednou z obou stran strašný hukot. Přepadová jednotka. Tak jsme všichni vyskákali a začali se bránit. A v tom nejlepším proti nám jede trabant. Nějaký Němci. Tak jsme s kamarádem opřeli kulomet o trabant a ratatata - pálili do lesa. Děti na nás z auta mávali a řidič byl zalezlej pod volantem. Dostříleli jsme a dali mu pokyn k odjezdu. Ten řidič zařadil a vypálil odtamtud až se za ním kouřilo.“
„Kuk strejdo,“ vybafnul Gobi na studenta v první řadě, který mu nevěnoval patřičnou pozornost.
„Vystoupit! Raz. Dva. Ňuf. Ňuf.“ To byl jeho oblíbený povel. Gobi měl svérázné velící metody. Rád si pískal, a to hlavně Osudovou. Získal tím další přezdívku - pískající osudový kapitán.
Prostor střelby byl rozsáhlý.
„Studenti, co uděláte, kdyby se někdo objevil v prostoru střelby?" kladl otázku Gobi a ihned si odpověděl. „Přestanete střílet! Rozumíte? Nesmíte střílet na zvířátka, koloušky, srnky, krávy, nedej bože ženskou," odmlčel se, aby pokračoval: „lidi a nízkoletící vrtulník."

Bylo opět úmorné vedro. Skoro jsme se upekli. Naštěstí byl dobrý oběd, což nám zvedlo náladu.
Odpoledne jsme nacvičovali na pravidelný čtvrteční dýchánek, jak nazval podplukovník Šebrle odpolední čtvrteční přehlídky, novou píseň, abychom ji na přehlídce samozřejmě zazpívali nejhůř za celé odpoledne. Přesto jsme tuto disciplínu vyhráli. To nás těšilo, hlavně že jsme porazili první četu, která získávala body za úklid a zaměstnání, ačkoliv, dle našeho mínění, nás v nijakém ohledu nepřevyšovala.
Debnár měl z toho opět velikou radost a usmíval se jako nikdy. Bylo nám ho trochu líto. Každý si z něho dělal prdel a on za to chudák ani nemohl. Holt byl blbej od přírody.
Socialistická soutěž pro nás v tomto týdnu tímto vyvrcholila a jak připomněl správně Evžen, ,můžeme začít zase salámovat, protože body jsme už nadělali.'

Večerní prověrka byla rychlá a krátká. Praporčík Pánek dal nastoupit bez kanad a moc si nás nevšímal. Vzalo to rychlý obrat. Sotva jsme se jakž takž srovnali, jeden přes druhého začal vykřikovat ,Zde', čímž během minuty bylo vše odbyto a Evžen dal pokyn k návratu do budovy. Ve dveřích jsme potkali studenta Koláče, který teprve mířil na nástup. Tak jsme jej obrátili a vydali se na pokoj.
Večer nám ještě zpestřil bonbónkem Debnár, když nařídil vyčistit kanady těsně před večerkou. Někteří uposlechli, ale pro většinu tento den s lampiónama skončil.

A opět tu byl pátek. Karanténa odezněla tak rychle, jak se objevila. Skoro všichni již byli v pořádku a studenti se vraceli na své bývalé pokoje. Tuto sobotu jsem vedl zaměstnání a odpoledne vstupoval do dozorčí služby. Podplukovník Vacek mě zjebal před večeří, že jsem nezajistil obědy, ale jinak byl klid.
Politická výchova byl vskutku jedinečný předmět na vojně. Političtí důstojníci, čili politruci se nás snažili přesvědčit, že vše ruské a komunistické je nejlepší a naše útočné zbraně jsou na obranu. Hodiny politické přípravy vždy stály zato. Televizní noviny a Rudé právo přinesly zprávy pod hesly ,Kdo seje vítr' s pokračováním ,Co mají za lubem' o působení chartistů a jejich rozvracení republiky. Všichni jsme se bavili. Největší úspěch slavil titulek: ,Demagogické šídlo v pytli.' Takovéto články se vylepovali na tabuli pod hesla ,Kritizujeme a chválíme'. Kolonka ,Slovo svazáka' zůstala protentokrát prázdná.
Nástěnky bývalého vojenského útvaru byly také zajímavé. Názorně předváděly, jak je důležité hlavně splnit úkol - mít vzornou nástěnku. Typickou ukázkou byla nástěnka SSM na PVS. V krásném červeném rámečku se skvěl novinový výstřižek: ,Doba si žádá dialog a spolupráci'. Logiku věci však vyjadřoval takt, že ústřižek končil v dolním rohu větou: ,pokračování na straně 2.'
Brzy jsme se těmito zásadami cítili být v ohrožení. Na to Jirka jednou rezolutně prohlásil: „Ne, ne, pánové. My zatím odoláváme zásadám, kyselinám i ideologii."
I u nás však byli tací studenti, kteří se chtěli stát straníky. Jak se toho komunisty zbavit, uvažovali jsme.
„Stačí před nim udělat pár hlášek na komunisty, on se projeví a pak mu dáme do těla," navrhoval Standa. Ale protože jsme zde nechtěli projevovat násilí, upustili jsme od tohoto záměru.

Po večerce se dlouho čekalo až zmizí lampasáci. Jakmile zmizeli, nastala doba skupinky čtyř studentů, kteří si v tuto pozdní hodinu vařili kafe. Půjčovali si od velitele roty ponorný vařič, samozřejmě bez jeho svolení. Jeden student hlídal, zatímco na stanovišti dozorčího se vařila voda. Jakmile si zalili kávu, odebrali se o patro výš, kde nikdo nebyl a pokojně popíjeli a kecali. Pochopitelně i naslouchali.
Výhodou naší čety bylo, že jsme bydleli až ve druhém patře. Když se v přízemí zavřely šikovně dveře, tak ten, kdo chtěl vejít, nadělal spoustu rámusu, který bylo dostatečně slyšet až nahoru a byl čas vše předem uvést do patřičného pořádku.
Přes noc nám na službě dělala společnost místní kočička. Dneska hleděla na studenta Váchu tak hladově, že jí otevřel konzervu. Teprve ve 24.00 se rozhostil klid.

Hned sobotní ráno jsem málem zaspal hlášení prvnímu lampiónovi, který přišel. Vznikl také zmatek s výměnou prostěradel a vložek do spacáků. Byl kolem toho neustále bordel. Do toho, jako na potvoru, přišel Šebrle a zprcal nás, že už to mělo být dávno hotový. Můj pomocník musel neustále někam běhat a něco dělat.
Dozorčí služba je služba celých 24 hodin na nohou. Těšil jsem se už, až to skončí. Dozorčí útvaru se o nás vůbec nezajímal, což bylo plus. A tak mi služba pomalu, ale jistě ubíhala. Jakmile skončila, padl jsem a odpočíval.

Debnár jel na víkend domů. Rozloučil se s námi vskutku po svém. Na večerním nástupu nás kritizoval za to, že když je vedro, chceme si dělat úlevy.
„To nejde soudruzi, ono je trochu tepleji, že, a vy už byste si sundavali čepice, opasky a boty. Tak to nejde, že, soudruzi? To byste, soudruzi, za chvíli mohli chodit s holým pytlíkem, že?" Rota se bavila. Debnár, zjevně pobaven svým vtipem, se smál dlouho. Potom odjel domů.

Osiřeli jsme. Samozřejmě ne tak docela. Svoji přítomností nás totiž poctil sám velký Šebrle. Měli jsme z toho pramalou radost. Hlavně proto, že byl nesmyslnej buzerant. Podle toho vypadala i sobota.
Po dopoledním zaměstnání byl odpoledne hospodářský den. Což pod vedením Šebrleho znamenalo veliký bordel. Celé poschodí se rozdělilo mezi rotu a všichni měli za úkol cídit a leštit. Šebrle každému kontroloval masku s náhradními filtry. Vznikl tak nemožný chaos. Ti, co uklízeli pokoje vyháněli všechny ven z pokojů na chodbu, ti, co uklízeli chodby je zase vyháněli z chodby, další ze schodů, ze záchodu, z balkonů, z venkovních rajónů. Každý vyháněl ty ostatní ze svého rajónu. A k tomu připadl úklid skříněk. Zpoždění půl hodiny, které tak vzniklo, bylo vskutku zanedbatelné.
A začala kontrola. Jelikož jsem měl po směně, byl jsem této neveselé akce ušetřen. Ale jen z části. Jelikož byl příkaz, že po celodenní službě si nemohu jít lehnout na postel, byl jsem vyhnán ven. Sice jsem přišel o spoustu zážitků, za to jsem měl klid.
Bohužel kontrola nebyla úspěšná a tak Šebrle nařídil novou kontrolu na večer. A té jsem již neušel. Naštěstí se kontroly neúčastnil již Šebrle, ale jenom Červený. Červený nakonec vyměknul a nic se nekonalo, ačkoliv již byli všichni nastoupeni před postelemi.
Převlékli jsme se a konečně měli volno. Opět jsme seděli a povídali. Tentokrát o kouření. Shodli jsme se na tom, že každý z nás kouřil hlavně na základce. Aleš Krejsa vyprávěl, jak naučil kouřit celou třídu.
„To jsme byli jednou na výletě, seděli v trávě a odpočívali. No a vedoucí si posílali cigarety. Po mně. To víte, kluci, já jsem patřil k vzorňákům," vysvětloval na naše pobavené reakce. „Jeden mě poslal, abych odnesl krabičku druhému. Cestou k druhému vedoucímu jsem se zastavil za křovím, vzal jednu cigaretu a zapálil jí. Vylezu z křoví, kamarádi vidí hořící cigaretu a všichni hned ke mně. Holky se hned ptaly: ,Ty kouříš?' ,Jasně.' vytahoval jsem se. Tak každej chtěl šluka. Cigareta šla z ruky do ruky. Nebudete věřit, za chvíli měl každej cigaretu, asi od vedoucích a tahal. Cestou domů jsme pak žvejkali citrónovou kůru, aby to nebylo cejtit a vzájemně na sebe dejchali. A největší fór je v tom, že já jsem neměl z tý cigarety ani šluka. Vzali mi jí dřív, než jsem stačil natáhnout." skončil své vyprávění.
Abych věděl, o co jsem při odpolední kontrole přišel, přiblížil mi Jirka zážitek se Šebrlem. „Šebrle s podporučíkem přišli k nám do pokoje." začal Jirka. „Šebrle se rozhlíd po pokoji a zaburácel: ,Ha, zlo kuřáků' a zamířil prstem na okenní rám, kde ležela sirka. ,Ano, soudruhu podplukovníku.' odvětil podporučík, ,je tam sirka.' To bylo k popukání."

Abychom se řádně procvičili ve velení, probíhala každou sobotu výměna zástupců velitelů čet a velitelů družstev. Přišla řada i na mne. Dostal jsem funkci velitele družstva.
Když jsme šli z večeře, vedl Honza naposledy naší četu. Jelikož se naše četa skládala z valné většiny ze studentů salámistů, bylo pochopitelné, že když nemusela, přesunovala se v prostoru spíš jako stádo buvolů než vojáků. Honza si zoufal:
„Kluci, ještě abych neměl nějakej průser, běžte alespoň trochu v obdélníku." Jestli to pomohlo, to objektivně nemohl nikdo posoudit.

12.

SOCIALISTICKY SOUTĚŽÍME A JDEME ZA ODMĚNU DO KINA

Bodování a známkování v rámci socialistické soutěže se praktikovalo na vše. Na činnost služeb, zaměstnání, pořádek, sportovní zápolení apod. Ačkoliv to skoro nikdo nebral vážně, přece jen se jakás takás soutěživost mezi četami projevovala. Přesto, anebo právě proto, bodování většinou neodráželo skutečnost. Jeden týden jsme byli první, druhý poslední, jako na houpačce. Přitom málokdo vybočil z průměru.
Jirkovi se vybočit jednou ale přece jen podařilo, jak už to bývá, ne k jeho prospěchu. Vše se přihodilo v den, kdy měl Jirka službu dozorčího roty.
Bylo ráno a Debnár přišel na barák.
„Dobrý den.“ pozdravil Jirka. Debnár jej bez pozdravu přešel a teprve, když vstupoval do kanceláře, mu došlo, že Jirka nepodal hlášení. To jej pěkně vzalo, že se vrátil se a Jirku za to zprcal. Pak mu do hodnocení napsal trojku s vykřičníkem.
Socialistická soutěž však měla i své pozitivní stránky a to odměny. Díky tomu, že jsme vyhráli první týden zápolení, mohli jsme jít v sobotu do letního kina ve Stříbře. Nešlo ani tak o to, co dávali, ale o to, že jsme se dostali z kasína. Jako doprovod byl určen podplukovník Vacek.
Čekal na nás v civilu v půl desáté u brány. Hustě pršelo a Vacek nás začal lámat, abychom nikam nechodili. My jsme se však nedali. Byli sice tací, kteří by snad i zůstali, ale většině nevadilo, že prší. Vrátit jsme se mohli vždycky. Podplukovník Vacek měl z toho pramalou radost. U výcviku nadával, že nic nevydržíme a že jsme líní. Tak teď jsme mu to chtěli vrátil. My jsme jít chtěli. A jelikož to bylo předem smluvený, musel dodržet slovo. Vackovi se nechtělo i proto, že druhý den měl vstávat v půl pátý ráno. Ale to nám bylo jedno. Nás taky nikdo nešetřil.
„Vždycky děláme to, co lampióni chtějí." ukončil debatu Milan.
Zároveň jsme si vzpomněli na studenta Dvorského, který jel do Prahy na promoci bratra. Tiše jsme mu záviděli, že se dostal mezi normální lidi. O to víc bylo nemyslitelné, vzdát se opuštění kasína jen kvůli takové prkotině, jakou byl déšť.

Vydali jsme se na cestu. A aby se potvrdilo, že jsme se rozhodli správně, přestalo pršet. Vacek s námi pochopitelně nechtěl jít přes město. Šli jsme tedy oklikou, přes pole a lesy. U kina bylo pozdvižení, hlavně mezi vojáky z povolání, kteří se tam vyskytovali. Šli jsme v našich maskáčích, jelikož jsme normální vycházkový mundůr neměli. A jak vysvětloval Evžen, v maskáčích chodí jen takový supráci, co to mají pod 20. Ale v tuhle chvíli jsme to už i my pod 20 měli.
Někteří záklaďáci, co stáli před kinem, měli blbý poznámky. Vacek reagoval okamžitě. Řekl nám, abychom je obstoupili a pak jim v klidu odebral vycházkové knížky. Rázem je humor přešel.

Do kina jsme šli sami. Bez Vacka. Ten čekal po skončení filmu před kinem, aby nás odvedl zase zpátky.
Když jsme seděli v kině, ozvalo se odněkud na naši adresu: „Tady není Doupov!", čímž jako asi chtěl kdosi říct, že zde není vyhlášený výcvikový prostor. Opravdu nebyl. A právě proto jsme tu byli my.
Film skončil až po dvanácté, což mělo za následek, že zpáteční přesun se mohl uskutečnit přes město. Nebylo na nás totiž vidět. Ve Stříbře se zhasínalo veřejné osvětlení ve dvanáct hodin, takže cesta z kina domů vedla ulicemi ponořenými do tmy. Cestou jsme ze závisti nadávali na civilisty a zároveň se těšili, až se jimi staneme.

13.

ČÍSLO BĚŽÍ - POMALU ALE JISTĚ

Neděle začala časným vstáváním, neboť jsme se jeli koupat do Plzně. Rozhodně to nebylo proto, že nám lampasáci chtěli zpříjemnit výcvik, ale proto, abychom plnili odznak BPBOV, čili ‘Buď připraven k budování a obraně vlasti‘.
První četa odjížděla již v šest hodin ráno a tak studenti museli vstávat v pět. My jsme jeli naštěstí až po nich. Naložili jsme se do vejtřasek a Vacek určil pro přepravu dva studenty za pozorovatele. Proč a co mají pozorovat jsme netušili. Nejspíš holky. Těšili jsme se, že nějaký holky uvidíme i na koupališti. Ale ouha. Byli jsme tam moc brzo, takže se skoro nebylo čemu obdivovat. Až později. Bylo až absurdní, jak jsme pohledem hltali každý kousek civilního sektoru s půvabnými zákoutími.
Po příjezdu do kasína si Emil postesknul:
„To je v prdeli. Tam ti nikdo nevelí. Do tramvaje se každej hrne, jak se mu zlíbí, nikdo nečeká na povel nasednout nebo sesednout, do metra se nechodí na pravý zástup pochodem vchod, nikdo není předpisově ostříhán." Na chvíli se odmlčel a pokračoval „a pak tam chodí takový ty chlapi s těma výrůstkama nahoře, mají je takový kulatý." žertoval. Bylo to beznadějné vyznání touhy po civilu.

Když jsme se vrátili z plavání, čekaly už na někoho návštěvy. Šebrle při obědě buzeroval, aby si ti, co mají návštěvu, vzali oběd. Oběd však zúčastněné v tuto chvíli určitě nezajímal. Šebrle byl však vytrvalý. A tak studenti běhali od jídelny k bráně pro kolegy, aby zanechali návštěvu návštěvou a šli na oběd. Nesmyslná buzerace vyvrcholila, když Šebrle, stále se nacházející v baráku, chtěl odpoledne místo odpočinku nařídit sportovní zaměstnání. To už na něj ale každej kašlal.
Zbytek neděle jsme strávili na kavalci nebo venku na trávě ležící a spící.
„Vy tady ležíte jak chcíplotiny," rozvášnil se Standa, když přišel na pokoj a uviděl nás pospávat.
Nikdo se netěšil na pondělí. Přepadl nás stesk a touha po domově. Jedinou naší nadějí bylo číslo. To běželo pomalu, ale jistě dál. Čas se nezastavil. Kéž by běžel rychleji.

14.

TŘETÍ TÝDEN

Pondělí mne nepřivítalo zrovna lákavě. Při taktickém výcviku se mi udělalo náhle zle. A tak se stalo, že mě bylo dopřáno, abych se seznámil se zdejší marodkou.
Místní doktor měl zpočátku podezření na zápal slepého střeva, ale já bych řekl, že to byl pozůstatek místní kuchyně. Prostředí nemocnice mne nikdy nelákalo, ba přímo děsilo, ale chcete-li nemocného dorazit, tak má rada zní: pošlete jej na vojenskou marodku. Třeba do Stříbra.
Zde jsem se také poprvé dostal osobně do styku se záklaďáky. Na pokoji jsme leželi čtyři. Ti tři byli náramní simulanti. První den mne chtěli trochu poděsit a tak se jen tak mimochodem bavili, jaké mají v noci záchvaty a deprese, jak se chtějí zabít a přitom, že zabijí všechny v pokoji a na marodce. Jelikož to na mne nezapůsobilo, snad i proto, že mi zpočátku bylo tak blbě, že jsem je nevnímal, "vyměkli" a další dny se už chovali normálně. Mě se večer ulevilo a tak jsme mohli začít i konverzovat.
Dozvěděl jsem se, že všichni mají jediné přání - dostat modrou knížku a vypadnout z vojny. Jeden už měl údajně modrou dostat brzy, ale řízení se stále protahovalo. Byl už z toho trochu na nervy.
„Já se z toho ještě nakonec opravdu zblázním," úpěl zoufale. „Čůráci lampasáci." ulevil si. A dál sháněl potřebná razítka.
Druhý z nich byl Slovák a měl jakýsi nádor v těle. Asi proto prošel třikrát psychologickým vyšetřením. Jedině o třetím jsem se toho moc nedozvěděl, jelikož jeho slovník se omezoval na přitakání, popřípadě jednoduché holé věty.
Smrad, který se táhnul marodkou byl ubíjející. Hora cikánů z ostatních pokojů, vrhající se na jídlo jako divá zvěř na kus masa a místní atmosféra byly deprimující i pro zdravého člověka, natož pak pro opravdu nemocného. Pomyšlení, že to takhle vypadá na každé vojenské marodce mě zhnusilo vojnu ještě víc, než dosud. Měl jsem jedinou myšlenu - dostat se co nejdříve odtud.
Jak se zdálo, prostředí vojenské marodky bylo utvářeno záměrně tak, aby odradilo potenciální simulanty pro získání modré knížky. Určitě to chce mít tvrdou povahu, vydržet tady třeba půl roku. Fuj.
Začal jsem na sobě pracovat. Odlišoval jsem se od ostatních tím, že oni simulovali proto, aby zůstali na marodce, zatímco já jsem simuloval proto, abych se z marodky dostal. A tak z teploty 38°C bylo 37,4°C a bylo stále lépe a lépe. Jedině tím, že jsem úmyslně sklepával teplotu a udělal ze sebe zdravého s pomocí dvou Endiaronů, jsem se dostal z marodky už druhý den. Byla to první chvíle v průběhu celého soustředění, kdy jsem se těšil do maskáčů.

Vzduch, který jsem nabral do nosu, když jsem vyšel z marodky, byl vzduchem čistoty a uspokojení. Hladový, ale radostný jsem se vrátil na rotu. Na místě jsem zjistil, že je tam pořád stejný bordel. Druhý den měl zase přijet nějaký generál a tak nás lampasáci jebali a my jsme zase uklízeli. Ten den jsem uklízel rád.

15.

GENERÁLSKÁ NÁVŠTĚVA

Generál opravdu přijel. V době jeho návštěvy jsme byli na střelnici. Když jsme se vrátili, dovídali jsme se zážitky z návštěvy. Hlavní osobou byl student, co měl službu dozorčího.
„Generál přecházel po chodbě," vyprávěl dozorčí, „najednou se ke mně přitočil ze zadu a polohlasem povídá: ,Dejte mi klíče od skladu zbraní.' A já, zblblej, jdu pro ně. Zastavil mě až Jirout. Tak mi to došlo a říkám: ,Nemůžu je vám dát, soudruhu generálmajore, protože je má velitel praporu.’ Ale největší prča bylo, že mi je tam velitel praporu nechal. ,Dejte mu ruku do kapsy!' nařídil generál mému pomocníkovi. Pomocník mi vložil ruku do kapsy. ,A teď vyndejte ty klíče,' nedal se odbýt generál. No to vám byla kokotina. Generál ty klíče nedostal a odtáhnul." dovyprávěl dozorčí.
Myslím, že jsme se ten den vytáhli. Lampasáci byli spokojeni, neboť je generál nezprcal.

Odpoledne jsme měli opět zaměstnání s Debnárovou logikou. Pro jeho prostoduchost jsme mu začali říkat Pepíček.
„Pepíček je neškodnej." prohlásil Jirka Nýdrle.

„Tak, soudruzi, kde jste byli?" ptal se Pepíček při střídání zaměstnání. Právě jsme totiž docvičili vyprošťování tanku a chystali jsme se na jízdy.
Velitel družstva odpověděl: „Na vyprošťování. Máme jít na jízdy."
„No jo, soudruzi," zamyslel se Debnár. „Tak to půjdete na vyprošťování." Proti Pepíčkově logice nebylo odvolání.

Středu odpoledne jsme strávili pod vedením podplukovníka Šebrleho na PVS při besedě o životě absolventů u útvaru. Šebrle zpestřovat výklad různými fórky. Docela jsme se bavili, ale nejvíc nás uzemnil, když vyprávěl o řidičích tanků s nízkým QL. Chvíli jsme na sebe nechápavě koukali, abychom posléze byli postaveni před hlubokou myšlenku – zda-li je horší mít nízké QL v Šebrlově stupnici či IQ podplukovníka Šebrleho.

Ve čtvrtek jsme opět šli jezdit s tanky pod vedením Pepíčka. Ten perlil už ráno, když se ho Šebrle ptal, kde má zdravotníka.
„Nevím." smutně vysvětloval Pepíček.
„Tady jsem." ozvalo se najednou ze zády Debnára, odkud na sebe upozorňoval čekající zdravotník s obrněným transportérem.
Druhá rána byla, že polovina čety se přesouvala na jízdy pěšky. Což i sám Pepíček uznal, že posral, a proto pak požádal Evžena, aby nás provedl zadem nepozorovaně kasinem tak, aby to neviděl Šebrle, protože by měl jinak Pepíček průser.
Ukázalo se, že přesun pěšky může být na vojně rychlejší než autem. Na cvičišti jsme tak byli dřív než druhá půlka čety, která se vezla na vejtřasce. Jirka nám důvod zpoždění ihned vysvětlil: „Třikrát jsme se vraceli zpátky do kasína."
Čekání na Pepíčka s vejtřaskou jsme si krátili vymýšlením legrácek na jeho účet.
„Teď si představte, že jel třeba na Rozvadov,“ rozpovídal se Emil.
„Jo, dal si mapu obráceně a jede na hranice,“ přidal se Honza.
„Přijede na hranice a hned se ptá: ‘Tak co, soudruzi, už jste vyprošťovali?’“ dokončil Emil. Chechtali jsme se. Představa Pepíčka s vyprošťováním byla již navždy spjata s naším soustředěním.

Když jsme se konečně dostali na tankodrom, začaly samotné jízdy. Pavlovi se tentokrát podařilo „zničit“ řidiče tanku, se kterým jezdil. Ten řidič byl napůl cikán a napůl Maďar, nervózní, jak čuně před porážkou. Sotva Pavel udělal něco špatně, tak nadával a řval. Jenže to na Pavlíka, flegmatika, nezapůsobilo. Ochraptělý a vysílený řidič zakončil jízdu prohlášením: „Bež si k inému instruktorovi.“
„No já vám byl překvapenej, kde takový slovo vůbec sebral,“ vysvětloval Pavel. Odmlčel se. „Ale pak mu vzali tu radlici a byl hotovej.“ Tím objasňoval situaci, jak student Vácha, když předjížděl tankem tank s radlicí, který řídil Pavel, urazil Pavlovu tanku jednu půlku přední radlice.
„Ten můj řidič pak chytil řidiče toho druhého tanku a kdybyste slyšeli, jak ty si nadávali. Málem se porvali. Musím říct, že jsem se dlouho tak dobře nebavil.“ zakončil vyprávění Pavel.
Museli jsme však uznat, že toho ti řidiči musí mít plný zuby. Jezdit s námi denně tyhlety cvičný jízdy, to chce odolnou náturu.
Ježdění mělo i své stinné stránky. Pepíček se totiž dozvěděl, že má přijet Šebrle. Tak vzal nohy na ramena, sedl na vejtřasku a spolu s několika studenty zmizel v prachu. Jeli údajně kopat kanál; fakticky jeli na borůvky. A tak výcvik převzal podporučík, čímž se situace uklidnila.
Při zpáteční cestě chtěl Debnár urychlit přesun a tak nás všechny namačkal do jedné vejtřasky i s řidiči tanků. Místo dvaceti lidí nás jelo padesát tři. To byl zážitek. Bočnice praskaly, z kovové kostry V3S se staly špagáty. Drželi jsme se zuby nehty. Kdybychom jeli ještě o deset minut déle, určitě bychom začali vypadávat ven. Naštěstí jsme druhou polovinu cesty jeli po asfaltce, takže jsme ve zdraví dojeli před barák. Když jsme vystoupili, prohlíželi jsme, co zbylo u vejtřasky. Byla kapánek našikmo.

Odpoledne bylo třetí kolo SOSO neboli socialistické soutěže. Naše pěvecká produkce opět slavila úspěch.
Po večeři jsme uspořádali party. Museli jsme se posílit a připravit na noční šou. Čekali nás totiž noční jízdy v tanku. Sehnali jsme vše, co bylo k snědku, tedy zejména ze zásob, které přišli z domovů a posilňovali se.

16.

NOČNÍ JÍZDY

Po dobrém jídle a s dobrou náladou jsme vyrazili za nočním dobrodružstvím. Naší četě začínaly jízdy ve čtvrt na jedenáct. Jelikož to protentokrát neorganizoval Pepíček, podařilo se zkrátit harmonogram a vyrazili jsme už v půl desáté. Jízdy s nočním viděním byly opravdu zajímavé a kupodivu se nepřihodilo nic zvláštního. Díky tomu a také díky výjimečně dobré organizaci jsme se všichni z celé roty dostali o půlnoci do postelí. Blahořečili jsme osudu, protože den předtím, pod vedením Pepíčka, se to podařilo pouze jedné četě.
Na dobrou noc jsme se obveselili příhodou, jak Zdenda ve tmě kopnul Debnárovi do tašky, když jsme kolem ní pochodovali.
„To jsem si moh’ myslet, že do toho někdo kopne,“ rozčiloval se Debnár.

Přestože jsme šli spát po půlnoci, páteční budíček ani rozcvičku nám pochopitelně nikdo neodpustil. Rozcvičku jsme tentokrát rozhodli bojkotovat a po pravidelné čůrací zastávce jsme v závětří posedali na trávu a čekali, až proběhne vymezený čas. Vzali jsem si sebou i trička, aby nám nebyla v těchto ranních hodinách zima.
Dlouhou chvíli jsme vyplnili vyprávěním různých historek ze života. Dneska přidal jednu Jirka Smutný.
„K nám do učňáku chodili exkurse Rusáků. No a my jsme vždycky něco dělali. Třeba opravovali nerez zámky. Rusáci vždycky přišli a koukati, co jako děláme. No a teď viděli nerez ocel. Tak byli z toho celý špatný, protože u nich nerez ocel v životě neviděli. Jednou zase přišla nějaká výprava. My jsme dělali, že něco sváříme. Byli jsme celý špinavý, jo, jo. Je to jasný?" ubezpečoval se Jirka, že posloucháme a pokračoval: „No a jak koukali, tak jsme jim dali svazek elektrod na památku. Ti vám byli z toho celý pryč. Když odešli, tak jsme se normálně svlíkli, umyli a rozvalili se na dvoře." Na okamžik se odmlčel. „A v tu chvíli vyšla tahle výprava na dvůr a viděla, jak se tu válíme."
Jeho vyprávění bylo v naší "odpočinkové" situaci vskutku kuriózní.

Při ranním pořaďáku přišel Standa s bláznivým nápadem. Chtěl na mě, abych ho, jako právě fungující velitel družstva, naučil metodicky zatáčet za pochodu vpravo. U mě ale neuspěl a tak se obrátil na Jirku Nýdrleho. Jirka to ale vzal hned řádně do ruky a místo metodiky hned začal Standu cvičit. A tak k legraci všech Standa pochodoval a to cesta necesta - k plotu a zpátky. Jirka mu velel vždycky až v poslední chvíli. Nakonec si Standa velel sám a sám se otáčel. Ale, jako vždy, cvičil s úsměvem ve tváři.
„To vůbec není šikan," ironicky podotknul student Libich.
„To není šikan," bránil se Jirka, „to je samojeb!".
Naštěstí byl nástup a divadlo skončilo.
„Soudruhu studente, jak máte tu čepici?" vyjel Debnár na studenta Koníčka při nástupu, který měl čepici nasazenou příliš dozadu. Student Koníček si ji, snad provokativně, nasadil hluboko do čela.
„Takhle se čepice nenosí, soudruhu studente," zmohl se ještě na výtku Debnár. Tak si Koníček nasadil čepici konečně pořádně.

17.

VEDEME ŘEČI

Při zaměstnání v parku jsme neměli co dělat a tak jsme seděli na tanku a kecali. Standa vyprávěl: „To jsme vám kdysi na chatě dělati chemický pokusy. Ted jsem rád, že se nám nic nestalo. Jednou jsme si vzali ocelovou trubku - musíte vzít ale bezešvou," upřesňoval, „a nasypali jsme do ní Travex s cukrem. Zapíchli jsme to do země a kolem to taky posypali a zapálili. Teď to začalo hořet a když to chytlo v tý trubce, tak šlehali plameny tak vysoko, snad jako stromy. Takovej plamen jsme ještě neviděl. Pak se najednou ozvala šílená rána, taková táhlá. Celá vesnice začala pátrat co se děje. To bylo tenkrát …." ani nedopověděl Standa. Sám dneska nevěřil tomu, co dělali.
Standa měl vůbec báječné zážitky s chemií. Také vyprávěl o pokusu, který dělali ve škole na chemii. To učitelka na chemii jim předváděla pokus, jak jedna chemická látka hoří ve vodě. Žákům se to líbilo a tak chtěli větší a větší množství té látky. Dopadlo to tak, že nakonec látka vyletěla a lítala ve třídě.
„Byli jsme celí počerněný a ,opálený'," vyprávěl Standa. „Od tý doby udělali z chemikářky družinářku." skončil Standa.
Standovi zážitky mne přivedli k tomu, abych přidal historku kamaráda z opravdový vojny.
„Kamarád byl řidičem u jednotky a vozil velitele útvaru." začal jsem příhodu. „Jednou měla jejich jednotka cvičení s lidovými milicemi. Nacvičovali atomový útok. Na simulaci atomového hřibu použili zajímavou metodu. To bychom kluci měli taky vyzkoušet." nahodil jsem a pokračoval.. „To vezmete bandasku od mlíka, tu velikou, a do půlky nalejete naftu. Zasypete to grafitem, zakopete a navrch dáte rozbušku. Když to máte takhle připravený, tak raději odejdete dva kilometry od místa, neboť až to bouchne, tak celé okolí v okruhu dvou kilometrů zasype grafit a vy byste byli černí jako kominíci.
No a jak měl kamarád to cvičení, tak vše zakopali, připravili rozbušku a odpalovalo se to elektricky. A jeden absolvent si chtěl řádně vyzkoušet, jestli to elektrický vedeni funguje a spojil kontakty. No, myslím, že si dovedete představit, jak asi ti milicionáři vypadali. Prý toho absolventa neměli už moc v lásce. Jediný štěstí snad bylo, že už byli dost zpitý, protože na takovýhle cvičení běžně každej z nich vozíval dvě flašky tvrdýho a v zákopech se pak posilovali."
Aleš Krejsa přidal příhodu z jiného soudku.
„Tak to jsme jeli v osmičce na tábor. Každej měl mít sebou stan. Stan jsem neměl, ale moje teta, pěkná kráva, mi nabídla, že mi ho půjčí. Tak jsme s kamarádem byli rádi, že máme stan. Vzali jsme si ho složenej - byl toho velkej pytel a dost těžkej. Přijeli jsme s třídou na místo a začalo se stavět. Vysypali jsme pytel a objevil se takovej kus látky, ne moc velkej, ale za to spousta kolíků. Začali jsme stavět.
Já vám řeknu, všichni měli za chvíli postavíno a my pořád nemohli přijít na to, jak to patří. Kolíků jsme měli spoustu, každej si chodil k nám půjčovat. Teda řeknu vám, ať jsme se snažili, jak jsme mohli, ne a ne přijít na to, jak to postavit. Prolejzali jsme s tyčema sem a tam a nic. Už se stmívalo a všichni se kolem nás sešli a koukali, jak se snažíme. Nekecám, bylo už k půlnoci, když jsme skončili.
Jak vyšlo najevo, to co jsme měli, byla předsíňka k velkýmu stanu." odmlčel se. „Takže vpředu jsme měli zip a vzadu díru, protože tam měl bejt ten stan. Ale kolíky jsme táhli pro celej stan."
Všichni jsme se smáli. „A nejhorší bylo," pokračoval Aleš, „že my jsme ten stan postavili kus dál od cesty, aby nás nikdo nerušil. Jenže ta cesta se ohýbala a každej si to zkracoval. Leželi jsme tak přímo na ráně. Nohy nám čouhali z předsíňky a každej, kdo šel kolem, nám zakopával o šňůru." Poslouchat Aleše byla zábava.
„Nebo jednou," pokračoval Aleš ve vyprávění, „jsme jeli s kamarádem a s rodičema na dovolenou, na podnikovou chatu. No a večer se pořádala tombola. Znáte to. Každej tam má něco dát, aby bylo co vyhrát. A my nic neměli. Šli jsme tedy na pokoj a hledáme, co by se tak našlo. A v jedný skříni byli zuby. Teda protéza. Tak jsme je vzali a strašná sranda, že je dáme do tomboly. Dali jsme je do tomboly a čekali do večera. Kupodivu otec, jinak vždy veselý, byl ten den nějak zamlklý a smutný.
Přišel večer. Tombola. A najednou vytáhli naše zuby. V tu chvíli se zezadu začal prodírat otec a volal: ,Kde še tu vžali moje žuby?' Samozřejmě se na to přišlo." skončil Aleš.

18.

SOUDRUH MINISTR NÁRODNÍ OBRANY

Odpoledne začalo rodeo. Jak nám bylo již oznámeno předevčírem, měl zdejší útvar poctít návštěvou sám ministr obrany Václavík.
„K útvarům" vysvětloval Jirout, „jezdí ministr obrany maximálně tak jednou ročně. Já sám jsem ho zažil pouze jednou v životě." Odmlčel se. „K tomuto útvaru přijede letos už podruhé." Tím nám řekl vše.
Museli jsme se tedy i my podílet na šůrování kasáren. Vznikl dokonalý mumraj. Lampasáci od útvaru byli nervózní a začali tvořit nové kasíno. Na barácích se natírala čelní fasáda, malovalo se, uklízelo se, dělali se nové cesty, sekala se tráva, no prostě vojenský záchvěv maskování bordelu.
Jak jsme totiž poznali, na vojně nelze nic uklidit pořádně, protože pak by vojáci neměli co dělat. Takže jakýkoliv větší bordel se musí zakrýt pouze povrchně, což se dělá pravidelně před každou kontrolou. V našem případě však muselo být zakrytí o to důkladnější, protože kdyby pan ministr něco uviděl, mohl by třeba padnout na hlavu a z nastalého šoku poslat velitele útvaru učit třeba na vojenskou katedru.
Naše výcviková jednotka se rozdělila na skupinky a každé byl svěřen odpovědný úkol. Třeba já s Jirkou Váchou jsme měli mýt okna na KTS. Podle toho jak vypadala, tak tady okna naposledy myli asi tak před deseti lety. Byli jsme zrovinka v nejlepším, když dorazil podplukovník Minář, velitel útvaru, s jakýmsi lampasákem. A hned spustil.
„Ať ty okna jen tak nešmrdlaj a vezmou si žiletky a seškrábou tu barvu hezky okolo rámů." Nebrali jsme ho vážně.
Zažil jsem jej pak ještě jednou, a to po dokončení betonování cest. Betonovalo se totiž všude. Tolik vyplácanýho betonu zbytečně jsem ještě neviděl. Přitom kvalita betonu byla nepřímo úměrná jeho množství, takže po projetí prvního těžšího vozidla se beton rozsypal a z cesty se stalo betonové řešeto. Ale to vše se odehrálo až po kontrole, což teď nikoho nezajímalo.
Před KTS, kde jsme myli ta okna, se také nabetonoval nový pás, který byl vyšší než okolní zem a tak zprasený, že víc zprasit se to nedalo. Ale stalo se, že když jsem vycházel z KTS, kde stáli lampióni, neudělal jsem patřičně dlouhý krok a právě na tom nezfušovanějším výběžku čerstvého betonu zůstala otisknutá část mojí paty. To zahlédl Minář.
„Hej, vy!" zavolal na mě. Já jsme se ho však snažil nevšímal, což ho vydráždilo natolik, že začal ječet:
„Vy! Vy! Pojdte sem! Co stojíte?!" Tak jsem se k němu přišoural.
„Podívejte se, co jste udělal. Vy jste to tady zničil." rozčiloval se. Chtěl jsem něco namítnout, ale nepustil mne ke slovu.
„Opravte to!" poručil.
Chtěl jsem to tedy zaplácat rukou, ale to ho šokovalo.
„To nemůžete jen tak," žbrblal. „Vezměte si beton a vodou to musíte zahladit." Chvilku čekal, co udělám. Tak jsem šel pro beton.
Lampioni šli za chvíli dál a jakmile odešli, vrátil jsem se a uplácal stopu rukou. Pak jsme si s Jirkou sedli na KTS, kecali a čekali na večeři.

19.

LEGENDÁRNÍ VTIP O MALÝCH BOTÁCH

Sobota se vydařila. Podplukovník Jirout nám dokonce zakázal chodit v neděli na nějakou brigádu, kterou požadovali od útvaru, protože nám nebyli schopni zajistit chleba.
„Kdy je schůze?" ptal se Jirout na termín plánované svazácké schůze. „Musíme ji udělat. Schůze a bordel, to je jediný, co v týhle republice známe." prohlásil. A pak nás zašil na blízký vrch Šibeník, kde jsme strávili dopoledne ležením v trávě. Chvíli jsme, pravda, věnovali jakémusi chemickému nácviku, ale to jen proto, aby se neřeklo.
V rámci relaxačního výcviku vyprávěl Honza včerejší zážitek se Standou. Standa byl totiž ve skupince s Honzou, Jirkou a Emilem a v nastalém čase Honza vyprávěl vtip.
„Jede auto do kopce, no a znáte to, musí podřazovat a zpomaluje. Když je asi v půli kopce, tak najednou se vedle něho objeví cyklista a v pohodě auto předjíždí. Tak řidič neváhá, stáhne okýnko a volá na cyklistu: ‘Haló pane, jak to děláte, že vám to tak dobře jede?’ ‘Ále,’ povídá chlápek, ‘mně tlačí boty.’
To nás, co jsme ten vtip neslyšeli, pobavilo. Ale Honza pokračoval.
„No a pak večer za mnou přišel Standa a říká:’ Ty Honzo, jak to bylo s tím vtipem? Já jsem ho vyprávěl teď klukům od vedle a nikdo se mu nesmál.’
‘A jak jsi jim ho vyprávěl?’ ptal se Honza.
‘No, že jede chlápek s autem do kopce a auto nejede tak rychle, když v tom jej začne předjíždět cyklista. A chlápek z auta se ptá: Jak to děláte, že jedete tak rychle? Ále, povídá cyklista, mám malé boty.’”
Na to jsem se všichni rozesmáli. Tak to mohlo podařit jen Standovi.

Odpoledne se šůrovalo zase na Václavíka.

V neděli šla polovina roty sportovat a druhá přece jen pracovat. Uchránit nás před brigádou se nakonec nepodařilo. Šli jsme do skladu rovnat prkna. Po obědě byl na čas konečně klid.
„Kdo to vyprávěl, jak lil do převodovky ten motorovej olej?" ptal se Standa na pokoji.
„Pánek." ozval mu David Bursík. „To vyprávěl, že když měl v převodovce ten motorovej, tak v zimě ten olej ztuhnul tak, že jak nastartoval a pustil spojku bez kvaltu, tak se mu to auto rozjelo."
„To musí bejt dobrý." usoudil někdo. Vtom vešel do pokoje desátník absolvent.
„Potřebuju tři lidi. Na brigádu." To nás otrávilo. Ani v neděli nám nechtěli dát pokoj.
Tuhletu brigádu ale zařídil Debnár. Jako vždy nedokázal odmítnou nadporučíka od útvaru. Začali jsme se postupně vytrácet z pokoje. Na desátníka každej kašlal. Nakonec někde vyhmátnul jakési tři chudáky, kteří to odnesli.

20.

PŮLNOČNÍ MEJDAN NA PÉVÉESCE A VZNIK HYMNY

Večer udělali kluci zase párty. Hráli jsme na kytary, kecali a cpali se. Prostě párty ve vojenském. Ten večer se zapsal do kroniky soustředění významnou událostí. Jelikož nás vojna nebavila a naše zážitky z ní byly vskutku velkolepé, snažili jsme se zpříjemnit si volné chvíle hudbou a zpěvem. Vedle klasických odrhovaček a zakázaných písniček jsme se rozhodli; že si složíme i svoji místní hymnu. Sešlo se nás několik a pod vedením Milana Libicha jsme začali kolektivní kompozici. Během dvou hodin jsme měli píseň hotovou. Vytvořili jsme jí na melodii písničky Severní vítr a nazvali příhodně ;,Zelený vítr". Stala se tak hymnou soustředění.
V každé sloce se promítal kus našeho života na soustředění. Denní výcvik i speciální výcvik s Pánkem a Vackem, taktéž zážitky s kuchyní a vojenskou čistotou; a to vše doplňovala naše touha po civilu. Z toho všeho mohla vzniknout jedině takováto píseň:

ZELENÝ VÍTR

1. Jdu s plynovou maskou a pláštěnkou prasklou,
jsem celkově sláb, propocen.
A samopal tíží a mě loupá v kříži
však na zteč jsem vždy připraven.
2. Kytičky voní a Vacek nás honí
ať vleže se hned zakopem.
Pak plížím se s bednou a barvy mi blednou,
však zpívat jsem vždy ochoten, že:

REF:
Zelený vítr tu fičí,
zdalipak studente víš,
když nebudeš vojnu mít v píči,
domů se za pár nevrátíš.

3. Brána v parku se chvěje z nás každý se směje,
však s Pánkem nás smích přechází.
Kouřové brýle a vysoké cíle
toť Amík, co z Čech pochází.
4. Když do tanku sedám, jó, já jim to nedám,
už motory tu burácí..
Za rajčáky beru a na cestu seru
snad laufem ten les pokácím.

REF:

5. Dnes špinavý prádlo a zejtra snad žrádlo,
co víc si můžeme přát.
Náčelník štábu nám dává svou radu
vždyť máte přec svůj denní řád.
6. Když v jídelně sedím a na stravu hledím,
říkám si, to snad je sen.
Ten vopičák z fleku by zasloužil deku,
proč na talíř kydá mi hlen.

REF:

7. Až vrátí mi index, zas' vrhnu se na sex,
zas' v hospůdce pívo si dám.
Už nevidím gumy, jen holky a rumy,
já v civilu vracím se k vám.

REF:

Večer jsme usínali a mysleli na zítřek.
„Teda Luďku, bejt tebou, tak bych na zaměstnání zítra vůbec nechodil." začal večerní povídání student Vácha, na adresu Luďka Petříka. Luděk vedl totiž v pátek zaměstnání, honil nás a nenechal nás ani odpočinout. A taky nám rozdal čtyřky. Zítra vedl jedno ze zaměstnání student Vácha.
A pokračoval: „Já si myslím, že budeš na mém pracovišti zítra nejhorší."
„Na mém pracovišti máme zítra kopat rýhu." připojil se další student. „Tak myslím, že už vím, kdo bude hlavně kopat." řekl na adresu Luďka. Všichni jsme se bavili.
Debatu zakončil student Nosek, který byl nový velitel družstva. „A u mě budeš nejhorší v družstvu."
Hodnocení jednotlivců v družstvech, které dělali jejich velitelé, probíhalo tak, že jsme se střídali, aby každý v družstvu byl jednou nejlepší a jednou nejhorší. Luděk to při pátečním výcviku nerespektoval a tak se jeho kolegové těšili, jak mu to vrátí.

21.

OSTRÉ STŘELBY A HOD ÚTOČNÝM GRANÁTEM Z OKOPU

Začal čtvrtý týden. Pondělí proběhlo v klidu. Večeře, snad kvůli inspekci ministra, byla tou nejhorší šlichtou, co jsme zde dostali. Nikdo to nejedl. Byl to rozvařený tuk s nějakýma šlachama a celý to bylo čímsi zahuštěný. Fuj!

V úterý ministr nepřijel. A tak se vše přesunulo na čtvrtek, což byl nový termín jeho příjezdu.
Ten den nám připomněli lampasáci vojnu i z té lepší stránky. Asi abychom se zde cítili opravdu jako na normální vojně, tak nám vyplatili žold. Jako studenti jsme měli nárok na žoldečné pro vojína základní služby, tedy na 128 Kčs. Přijali jsme tuto sumu s povděkem, jelikož kuchyň nestála za nic, na čemž zase profitovala místní kantýna, čili arma. V armě jsme byli každou chvíli pro něco dobrého k zakousnutí.

Úterý bylo ve znamení ostrých střeleb a házení granátu. Po příjezdu na cvičiště jsme zalezli do zákopu a po jednom chodili házet. Byla tu nervosně veselá atmosféra.
„Jdeš psát závěť?" zeptal se mě Jirka Nýdrle, když mě viděl, jak píši zážitky z místního prostředí.
„Ne, zatím ještě ne." uklidnil jsem ho.
Standa byl právě na řadě a připraven vyrazit.
„Nechceš nám Stando odkázat kolo?" ptal se Emil. Po chvilce zamyšlení Standa přikývl. „Jo, klidně si je vemte."
„No jo, ale Standa má kola dvě." upozorňoval student Meluzín. „Já chci taky jedno," hned se hlásil.
„Já si beru to bílý," prohlásil Emil.
„Ne, to chci já. Vem si to modrý." hájil své zájmy Meluzín.
A se smíchem se začali hádat o dědictví. Naštěstí se Standa vrátil zdráv a tak z pozůstalosti nebylo nic.
„Pojďte si sednou, já jdu dát poslední cigaretu." pronesl sedící student Vácha, vstal a šel si zapálit ven do okopu.
„Ajajaj, já mám třináctku," zalkal nešťastně Pavel Bartoš.
„Nejlepší je, když to hodíš a koukáš, kam dopadne." vracel se se svými dojmy Milan Libich. Vážně to samozřejmě nemyslel.
Jelikož jsme měli jen několik helem, museli ti, co již odházeli, předat helmu čekajícím.
„Dej mi to, já to budu potřebovat," řekl Pavel.
Nervozita doprovázela každého zákopem. Vyvrcholila v okamžiku, kdy dostal granát do ruky. Pak odjistit a hodit. Kapitán Gobi, který vždy stál u toho, kdo házel, byl ze všech nejvíce nervózní. Většinou nám to odjišťoval on. Hodit granát musel ale každý sám. Z místa, kde jsme čekali bylo slyšet větší ránu než z místa házení. Vzduchem prosvištěli střepiny a konec.
Všichni jsme v pořádku odházeli. Poslední granáty házeli gumáci osobně. Gobimu granát nevybuchl a tak se ke slovu dostal i pyrotechnik.
„Cítím zápach gumy." pronesl někdo, když jsme čekali až lampasáci dohází.
Ze střeleb jsme se vrátili pozdě večer. Jako vždy i ve střelbě z pistole jsme byli nejlepší a podplukovník Vacek byl nadšen.

A byla středa. Ranní rozcvičky se změnily v debatní kroužek. Už jsme chodili v teplákách a tričku, měli jsme své místo, kde jsme trávili ranní čtvrthodinku a když bylo slunce, chytali první ranní sluneční paprsky. Vzpomínali jsme na včerejší výklad podplukovníka Vacka a jeho pojetí, jak máme zamířit na cíl při střelbě z pistole.
„A teď si vemte, že se blíží imperialista," začal prakticky aplikovat Vackovi poučky Jirka Smutný.
„Postavíš se, zamíříš a - imperialista je už jinde. Tak znovu, postoj, zamířit a - zase je jinde. Znovu. Pořád dokola. Jakmile imperialista změní směr, znovu dokola."
„A mezitím ti projde za zády spousta jinejch imperialistů." doplnil jsem jeho výklad.
„No jo, tak to musíš na ně zavolat: ,Stát! Stát!'" připojil se Emil a rukou ukazoval, jak by jim dával znamení k zastavení.
,,Hezky po jednom, jim musíš říct," vysvětloval.
„A ty pak vymezíš postoj, zamíříš a bum. A další.“ dokončil Jirka.

Téma střeleb nám připomnělo Rusnákův výklad z Konviktu o střelbě z tanku.
„Keď budete mať vojenské cvičení, budete mať za úkol strielať na ciel. Dostanete rozkaz, strielať tam a tam. No a čo urobí velitel?" cvičně se ptal Rusnák při výkladu. „Nariadi vystreliť při maximální elevaci 1 až 3 km a pak volá po dedinách, kam to dopadlo."
Taky jsme vzpomínali na Jelínka.
„Nejlepší bylo," rozpovídal se Pavel, „jak se sledovaly zápisy. Když jsem byl velitelem družstva, tak jsem psal dva kladný zápisy každou přípravu.
„Já jsem dostal jedinej zápornej zápis na začátku vojny," vykládal Jirka Smutný, „a to když jsem byl ostřihanej ze všech nejvíc. Jelínek šel okolo a povídá: ,neostříhán - zapsat.' A pitomej Polívka to iniciativně hned zapsal. Takže jsem získal zápornej zápis. Během vojny jsem ale dostal od Pavla asi tři stránky kladných. Pak jsem byl jednou u Jelínka a ten povídá: ,Vypadá to s tebou špatně, Jiříku.' ,A proč?' ptám se. ,Máš moc záporných hodnocení.' ,Ale ne,' já na to. Tak otevřel desky a čte - je aktivní, plní úkoly, iniciativně se zúčastnil... a pak narazil na zápis neostříhán. Tak mu říkám, že to bylo na začátku. Prohlížel to dál. Pak nevěděl, co teď. Něco na mě hledal. Nakonec prohlásil: ,Tak tě Jiříku nevyhodíme.'“
Naše zážitky z Konviktu bychom si mohli vyprávět ještě dlouho, ale čas na rozcvičku vypršel. Hurá zpátky na bydlo.

Ve středu jsme naposledy vyrazili na dopolední zaměstnání do Plzně s Červeným. Kvalita barevného lampasáka se potvrdila. Rozdal pár čtyřek a byl spokojen.
Po návratu do kasína našel odpoledne Milan výbornou zašívárnu u marodky. Byli jsme skryti mezi jabloněmi ve vysoké trávě a polemizovali o čtvrtém prostoru a přesunu v čase do pozdě odpoledního pořaďáku. Na něm se předvedl Pavel Bartoš. Abychom nebyli tak na ráně, odpochodovali jsme za roh budovy, kam na nás nebylo vidět a Pavla poslali hlídat, zda nejde nějaký lampasák. Pochopitelně jsme necvičili. Pavel se ujal úkolu vskutku originálním způsobem.
„Předvedu vám, jak se hlídá nepozorovaně," prohlásil a vypochodoval pořadově na roh. Na rohu chvíli postál a po obrátce se vrátil zpět.
„A co kdyby byl lampasák hned za rohem?" vznesl někdo případný dotaz.
„Tak bych ho kopnul." nenechal se rozházet Pavel a svou činnost okamžitě předvedl.

Po večeři byla pro změnu nahlášená kontrola skříněk. Trochu jsme si zašpásovali s Polívkou, jemuž jsme otočili skříňku dvířky ke zdi. Ale on to nepochopil a nadával nám do debilů. Jako obvykle se kontrola nekonala.
Večer bylo vyhodnocení sborky a rozborky samopalu. Vítězná četa dostala bednu meruněk. Zmizela v nás rychle.

Ve čtvrtek ráno měl službu Debnár. Podle toho to taky vypadalo. Hned po budíčku se obrátil na. velitele ložnice:
„Soudruhu studente, jak to, že vám studenti ještě leží? To si, soudruhu studente, musíte řídit tu činnost ložnice, že." A ráno nás neustále vyháněl z budovy na nástup na snídani.
„Co tady stojíte, soudruhu studente, jak to, že nejste dole?" napodoboval jsem Debnára, když jsem uviděl Aleše stát v klidu před PVS.
Debnár mne ale převezl. Neuplynula ani minuta a uviděl Aleše. „Na co tady čekáte, soudruhu studente?" hned se jej tázal. Aleš měl na starosti rajón na PVS. Debnár jej ale uklidit nenechal a poslal ho na nástupiště.

Dopoledne jsme byli opět střílet. Střelby jsme skončili do oběda a po obědě jsme se snažili porůznu zašívat a vcelku se nám to dařilo.
Večer nás čekal pravidelný pochodový dýchánek. Dopadl tradičně - opět jsme vyhráli. Jedinou novinkou byl pochod celé roty se zpěvem. Vznikla zábavná situace, jelikož nikdo nenařídil, co se má zpívat a tak každá četa zpívala něco jiného.
Korunu tomu nasadili v první četě, když se ‘probudili’ a začali zpívat před tribunou, na které stáli lampasáci a někdo z čety ostatní okřikl: „Co to zpíváte, vy čůráci?!" Vacek to uslyšel a tak první četa místo osobního volna pochodovala a cvičila zpěv. Na závěr na ní čekal běh s maskou a malou polní čtyřikrát kolem fotbalového hřiště. My jsme jim rozhodně nezáviděli.

Jelikož ani ve čtvrtek ministr nepřijel, byli jsme zklamaný, protože vidět Václavíka tady, by byla určitě událost.

22.

NEPOVEDENÝ BOJOVÝ POPLACH

Závěrečné zkoušky se neúprosně blížily a s nimi i náš odjezd.
Prvotní základ úspěšně udělat zkoušky je dostat se ke zkušebním otázkám. Impuls k tomu dal podplukovník Jirout, který si nás vzal stranou a přečetl nám pár otázek. Bylo to jakési znamení, že otázky má. Shodou okolností nechal klíče od své kanceláře na rotě.
Kluci nezaváhali a v noci se pustili do práce. Vzali otázky a opisovali a opisovali. Pak vše vrátili na místo.
První krok jsme tímto zvládli. Sehnali jsme otázky. Nepotěšili nás však jména zkoušejících. Dostali jsme Červeného, Vacka a místního lampasáka podplukovníka Chovance. To naší náladu poněkud ochladilo.

Pátek ráno byl v režii velkého Šebrleho. Už při zaměstnání s Pánkem nás přišel přezkoušet. Přestože jsme nic nevěděli, nebyl k našemu překvapení naštván. Vysvětlení přišlo odpoledne.
Naše četa se při odpoledním zaměstnání skrývala za panely v odlehlé části kasína a slunila se. V té době se u dozorčího na baráku rozjížděla dlouho očekávaná a lampasáky neustále zmiňovaná akce. Šebrle totiž přišel k dozorčímu a jen tak, jakoby nic v klidu řekl:
„Dozorčí, je 14.15, vyhlaste rotě bojový poplach.“
Za chvíli k nám dorazil Milan a volal: „Kluci, je BOPO.“
„Ha, ha,“ smáli jsme se mu. Pak ale přišel Evžen s tím, že je vážně BOPO a že bychom měli sebou hodit. My jsme to ale pořád nebrali vážně a tak místo běhu jsme pomalu a rozmrzele kráčeli do budovy.
Tady nás probral Šebrleho hlas: "Čas vám běží."
Rázem jsme pochopili, že to je asi vážně BOPO a že by to chtělo sebou mrsknout. Vyrazili jsme. Začal mocný zmatek, Balení polních, skříněk a postelí. Další kolotoč byl při vydávání zbraní. Někdo makal, někdo to bral s klidem. Hlavní bylo, že jsme to všichni stihli.
Na nástupišti si pak Šebrle nechal vyložit všechny věci, co jsme si zabalili a velitelé čet je kontrolovali. Málokdo měl všechno, ale vzájemným půjčováním jsme kontrolou prošli všichni.
Unaveni jsme zase složili věci do skříněk a šli na nástup. Studenti Libich a Špíra, kteří zastupovali vedení SSM, byli ve městě kupovat ceny za vítězství v turnajích ve fotbalu, volejbalu a nohejbalu a za vítězství ve sborce a rozborce. Tyto soutěže vyhlásila svazácká organizace.
Nyní se ukázalo, jak se hospodaří s penězi SSM. Jelikož bylo vedení SSM právě v naší četě, odměna za sborku a rozborku se udělila dvakrát. A pro celou četu. Jestliže jsme tedy poprvé snědli bednu meruněk, tentokrát jsme si dali polárkové dorty. Prostě - za peníze všech, se pomělo vedení s vybranými členy. Což, když mezi ně patříte, berete to jako pozitivní, zatímco, když mezi ně nepatříte, tak to nasere.

Večer jsme rozebírali tiskové zprávy. V Rudém právu právě otiskli článek o nepřátelích socialismu. Nevyčerpatelnost pisálků kravin nás pěkně štvala.
„Víte, jak v dikobrazu byla rubrika Dveře názorům dokořán? Tam taky psali něco podobnýho." pravil Standa.
„Ale to musej bejt hodně malinký dvířka," souhlasil Pavel Bartoš.
„Jo, to jo," přitakal Leoš Koníček, „jen s malinkou škvírkou, aby se daly rychle přibouchnout." ukončil debatu.
Večeře opět nestála za nic.

Sobota ráno nás nepřivítala slavně. Dozor měl podplukovník Vacek a jeho neustálá aktivita se projevila už na rozcvičce. Dobře tušil, že s ní není něco v pořádku. Naštěstí i my jsme měli podezření, že Vacek půjde za námi. A dočkali jsme se. Takže jsme podruhé na soustředění museli větší část okruhu běžet, neboť Vacek šel stále za námi. Dokonce se i chvilku cvičilo. Naše četa se opět takticky postavila na roh budovy. Rozestavili jsme na rohy hlídky a tak zatímco ostatní čety cvičily před budovou, my jsme stáli a kecali. Horší bylo, že jsme tentokrát nemohli navléci trička, takže nám byla chvílemi i trochu zima. To však nevadilo. Vacek nás nepřekvapil ani z jedné strany. Převezli jsme ho my.
Když už se blížil čas konce rozcvičky, chtěli některé čety na Vacka vyzrát a zmizet dřív. Tak obešli budovu a šli dovnitř druhou stranou. Jenže to právě Vacek čekal. Stál tam a počítal čas, o kolik minut přišli z rozcvičky dříve. Za chvíli se Vacek sebral a šel zase k hlavnímu vchodu. Sotva zmizel za rohem, vyrazili jsme a zmizeli v budově.

Po snídani byl čas politické informace. Dnes ji měl Jirka Smutný na téma: Jaké hlavní problémy trápí studenta při studiu na ČVUT. Přednášku jsme měli v posádkovém klubu.
„Začnu z patra a nebudu používat papír." prohlásil hned na úvod Jirka a začal číst. „Je velmi složité v několika málo větách rozebrat všechny problémy, které trápí studenty během jejich studia." Četl pomalu a věrně imitoval přední řečníky vládnoucí politické strany. Bylo to poprvé, co jsme poslouchali politickou informaci.
„Jedním z nejzávažnějších problémů," začal nový odstavec, „je anonymita studentů."
„To neznám, to je ňáký sprostý slovo?" vpadl mu do výkladu student Vácha.
Ale Jirka neochvějně pokračoval. „V přednáškových síních se tísní stovky studentů, kteří si nemají ani kam sednout a proto brzy přestanou na přednášky chodit vůbec." Řvali jsme smíchy. Všichni začali tleskat. Představa přeplněné posluchárny byla vskutku více než humorná. Když byl Jirka v nejlepším vešel do místnosti Evžen a ptal se na počet přítomných studentů.
„Soudruhu svobodníku," přerušil svůj výklad Jirka, „prosím vás, nerušte."
Pak přišel Vacek a zábava skončila. Jeho výkon jsme však na závěr odměnili potleskem.

Dopolední zaměstnání proběhlo v klidu. Pouze před obědem přišly hlášky, že bude znovu vyhlášen bojový poplach, tentokrát s výjezdem. Byla to sice neurčitá informace, ale pro jistotu jsme si připravili obě polní. Jako vždy se nakonec nic nekonalo. Vypadalo to, že lampasáci nám schválně vypouštěli podobný hlášky, aby nám skrytě zajistili práci a drželi nás v nejistotě.

Po obědě byl, jako vždy, hospodářský den. A opět jsme uklízeli skříňky a pokoje. Pro změnu jsme tentokrát měli vyčistit i masku a pláštěnku a připravit je na kontrolu, což nikdo neudělal. Vymstilo se nám to při kontrole. Když přišel Vacek, Zdenda hned hlásil:
„Soudruhu podplukovníku, velitel ložnice student Coufal, ložnice je připravena na odpolední kontrolu."
„Není připravena," zahalekal Vacek. „Jak to, že nemáte rozbalenou pláštěnku?"
Čímž se stalo, že jsme byli nevyhovující. Ihned potom se konal nástup a sám velký Šebrle nařídil opakovanou kontrolu při které nám strhl další body.

Potom jsme se šli koupat. Převlékli jsme se a vyrazili do místní umyvárny. Měli jsme již zkušenosti, že je dobré si zde dávat pozor na věci, které se občas ztrácejí se záklaďáky. Mirkovi ve sprše ukradli košili a trenky. Ve sprchách byl nával. Vykoupaní a vymydlení jsme se odebrali na večeři a nějakým omylem jsme přehlédli Vacka. Už jsme byli u výdeje, když tu Vacek nařídil se vrátit před jídelnu. Tam byl Vacek bez sebe vzteky.
„Já se na vás příští týden zaměřím." řval. Vynadal nám ještě za pochod a chování. Vyslechli jsme ho s klidem. Tak vytočenýho jsme ho však ještě neviděli.
„Von nepochopí, že tu vojnu nežerem tak, jako von." soudil Jirka Nýdrle.

Po večeři jsme se vrhli na přípravu druhého kola večerní prověrky. Všechno jsme si rovnali podle velitele ložnice. Když bylo těsně před kontrolou ozval se Pavel Bartoš.
„Nemám fusekle," a zadíval se tragicky na své nohy. Pak nějaké našel.
Pavel byl kuřák. Při poslední nedělní návštěvě dostal krásnou malou dřevěnou krabičku se skleněným víčkem. Uvnitř krabičky byla cigareta, škrtátko a sirka, úhledně srovnané pod sebou uvnitř a nad tím se vyjímal nápis: V krajní nouzi rozbijte sklo. Pověsil krabičku nad denní řád.
„To, kdyby uviděl Vacek, tak by hodil krovky." prohlásil Pavel dívaje se na krabičku a pak ji raději sundal. A přišel Vacek.
„Tak co, máte čistý pláštěnky," spustil hned veselým hlasem a radostně přecházel po místnosti. „No vidíte, že to jde," pochvaloval si, když je viděl. Nadšení jej však opustilo po prohlídce skříněk. Jeho chování bylo nevyzpytatelné.
„Ten se za minutu otočí o 195°," řekl jsem.

23.

JDEME DO KINA - PODRUHÉ

Tím, že naše četa minulý týden vyhrála v socialistické soutěži, měli jsme nárok jít opět do kina. Lampasáci k nám však připojili i první četu, snad aby jim to nebylo líto. Čekání na dozor u brány nám připadalo jako věčnost. Předpokládali jsme, že s námi půjde Červený.
„Červený stojí před bránou a nemůže dovnitř, my stojíme tady a nemůžeme ven a hlídá to ten ostrej cikán." usoudil Pavel Bartoš, a my jsme si vzpomněli na malého, tlustého, podsaditého a silně nesympatického cikána, který, jako dozorčí u vchodu, chodil s námi na oběd. Místo Červeného přišel místní rotmistr v civilu.
Opět jsme dýchali civilní vzduch a měli výbornou náladu. Tentokrát jsme šli do kina městem a koukali po holkách. Do kina jsme dorazili v předstihu. Rozsadili jsme se a vyhlíželi děvčata. Pár jich přišlo a hned jsme si našli favoritku. Bylo jí asi tak sedmnáct a byla to moc pěkná kočka. Když přišel Milan, tak se hned ptal co je.
„Už máme favoritku." hlásili jsme pohotově.
„Kde?" zajímal se Milan.
„Tamhle." ukazovali jsme.
„Hm, dobrý." ohodnotil jí Milan. „Nejde si někdo koupit kafe?" ptal se nás.
Nikdo nechtěl. „Hele Milane," začal jsem, zkus jí sbalit. O to kafe." hecoval jsem ho.
„O kafe?" šibalsky vyzvídal Milan. „Proč ne." A šel. Dívka však neměla zájem. Bavili jsme se.
„Teď to zkus ty Vláďo," povídám, „ty máš tři kolejnice, to je víc zlata. Na tebe bude třeba milejší."
Vláďa to již nezkoušel, zato přišel Evžen a přinesl nám pivo, lahváče. Zrovna jsme se chystali k dobré zábavě přidat dobrý mok, když se náhle zjevil Šebrle. To nám částečně překazilo plány i zábavu, ale když zhasli, popíjeli jsme potají při filmu. Láhve jsme přesunovali pod lavicemi. Byla to zábava. Film stál taky za to. Došlo i na milostné scény, které se ujal okomentovat Jirka Nýdrle.
„Ted kdyby jim pískli BOPO, tak jsou v hajzlu." hlásil.
Vyprskli jsme smíchy.
„Do jaký přípravy to asi patří?" zeptal se někdo.
„To bude zdravotní." ozval se Vláďa.
„Nebo spojovací." doplnil Jirka. Chechtali jsme se. Ve filmu přešli na scénu chutného oběda.
„Teda, já vám řeknu, dal bych si biftek s hranolkama." prohlásil jsem.
„Řekni si opičákovi." odvětil mi Vláďa a ukázal na kasárenského kuchaře. Opičák tam opravdu seděl. Všimli jsme si jej hlavně proto, že seděl za naší favoritkou a zpočátku s ní chtěl navázat snad i spojení. Okamžitě jsme rozhodli, že v případě jeho zvýšeného úsilí, se zachováme dle hymny a dáme mu deku. Jeho štěstí bylo, že si včas uvědomil, že u ní prostě šanci nemá.
Pivo jsme vypili a měli veselou náladu. Vraceli jsme se spokojeni, i když trochu smutni, že musíme zpátky do kasína. Zblblí měsíční vojnou jsme dělali kraviny i na záchodě.
„Močit na doby – teď!“ zněly povely.
„Předávám mušli číslo pět bez závad." ozvalo se další hlášení.
„Mušli jsem převzal." hlásil další z nás.
„Pánové, nám už z toho dobře hrabe." pronesl student Slavíček.

24.

KOMICKÝ PROGRAM "ROTA BAVÍ ROTU"

V neděli dopoledne byla v plánu akce "Rota baví rotu". Zpočátku to vypadalo neslaně, nemastně. Nikdo nechtěl vystupovat. Pak se dostavil velký Šebrle s Vackem, Červeným a Ingišem. Vlastní zábavu rozjela třetí četa soutěží ,Sborka a rozborka ešusů na čas.
„Časové normy,“ vysvětloval pravidla vedoucí soutěže. „Rozborka - 3,4,5 sekund, sborka 4,5,6 sekund."
Dobrovolníci se hledali těžko. Ale našli se. Z naší čety šel bojovat Standa. Soutěž začala.
„Ešusy připravit!" ozval se povel. „A musíte hlásit.“
„Student Chalupa ešus připraven," začal Standa a po něm ostatní soutěžící.
„Ešusy !" Na tento povel každý rozebral svůj ešus. Standa vyhrál. Sborka následovala vzápětí na povel: „Ešus skryj!" A soutěžící hlásili: „Student ten a ten, ešus jistota," Bavili jsme se.
V soutěži písní nacvičil Vacek s druhou četou píseň, kterou v loňské roce složili studenti v Podbořanech. My jsme vytáhli jsme do soutěže s naší hymnou ,Zelený vítr'. V textu jsme udělali pouze drobnou změnu, a to místo ,v píči' jsme zpívali ,v paži', Lampasáci zprvu nevěděli, jak na naši píseň reagovat, ale pak dělali, že se jim to líbilo. Program ukončila první četa parodií z vojenského prostředí na televizní Bakaláře. Akce se vydařila.

25.

HOREČNÉ PŘÍPRAVY NA ZÁVĚREČNÉ PŘEZKOUŠENÍ VRCHOLÍ

Po akci se osvětlila i otázka organizace otázek na zkoušku. Kluci opsali otázky na samostatné papíry a všichni z čety dostali za úkol vypracovat zadanou otázku podle skript a vojenských řádů.
Milan Libich, Jirka Nýdrle, Pavel Hobza a Honza Výborný, hlavní organizátoři této akce, řídili činnost a rozdělovali úkoly mezi ostatní. Práce šla rychle od ruky a s polední přestávkou jsme měli skoro všechno hotovo.

Večer při pravidelné žrací párty vyprávěl Aleš Krejsa historku ze života, tentokrát ze základní školy.
„Do naší školy přišla nová mladá učitelka a měla poprvé službu v šatně. Když přišla do šaten, tak se svítilo jenom v jediné šatně a ona chtěla rozsvítit i v těch ostatních. Nevěděla ale, kde je vypínač. Byla z toho mírně nervózní. Zašla tedy do té osvětlené, kde jsem byl já a několik kluků, tak ve věku 10 až 12 let.
‘Čím tady svítíte?‘ ptala se nás.
Já byl ještě mladej a hodnej", vyprávěl Aleš, „jó, ale byli tam kluci.…. Tak ten jeden povídá:
,Zářivkou.'
To jí znervóznělo ještě víc. Tak zase začala:
,Čím se rozsvěcí?'
,Vypínačem', odpověděl s klidem kluk.
No a tak už celá nesvá to zkusila ještě jednou:
‘A kde je vypínač?‘
A ten kluk samozřejmě ‘Na zdi.‘”
Smáli jsme se.
„Našla ho?" vyzvídal jsem,
„Ne, hned odešla", skončil Aleš.

26.

A JDEME DO FINÁLE...

Začal nám poslední týden soustředění. V pondělí jsme to měli za čtyři a byl to i poslední výcvikový den. Jako na potvoru bylo dusno a horko a šli jsme s Debnárem na pahorek vyprošťovat.
Pepíček přišel po víkendu s novým prvkem - s filmem. Měli jsme za úkol vyrobit film. Samozřejmě bez kamery, ale s klapkou. Klapku dělal Pepíček a byl zároveň režisérem. Herci ve svých rolích pokulhávali, z čehož byl Pepíček poněkud nervózní.
Klapka číslo jedna bylo navádění tanků do kolony. Klapka číslo dvě přesun na jiné místo, klapka číslo tři maskování atd. Pepíčkovi se pořád něco nelíbilo. Na závěr se pustil do vyprošťování. A protože neměl k dispozici vyprošťovací tank, vyprošťoval tank tankem. To se mu povedlo na jedničku. Druhý, tedy ten vyprošťovaný tank, narazil do prvního, tedy vyprošťujícího tanku. Zlikvidoval jeden blatník a Pepíček, zmrazen svými organizačními schopnostmi, si sedl a koukal. Přestal si dokonce hrát na filmaře.
V tu dobu jsme si s Jirkou Nýdrlem popudili proti sobě Standu, protože jsme s ním, jako velitelem družstva, nešli vyprošťovat
Hodnocení výcviku měl provést student Smutný. Jirka to vzal zeširoka, aby nás ubezpečil, že to napoprvé vyšlo dobře,
„Soudruhu nekecejte", ozval se náhle podplukovník Debnár. „Činnost hodnotím jako nevyhovující."
A tím zakončil náš poslední výcvik

Odpoledne jsme šli ještě dloubat bláto z tanků a večer se učili na zkoušku.

Jednou z našich nových radostí, dokládající naše zmagoření, byla buzerace dozorčího. Jelikož tuto službu měla třináctá četa, která se ve službě vyžívala, bylo to pro nás potěšení. Provokativní činnost dozorčích byla různá, podle toho, kdo zrovna měl službu.
Jeden dozorčí nám například pořád chodil zhasínat večer na pokoj. Jednou, dvakrát.
„Pojď nám zhasnout,“ volal na dozorčího Mirek, když jsme si naschvál rozsvítili potřetí. Jelikož to opět mělo úspěch, zopakovali jsme to ještě jednou.
Opačná zábava byla, že jsme si zhasli před večerkou a milý dozorčí nám chtěl rozsvítit. Nejvíc jsme se ale pobavili, když hledali lidi na rajóny. "Hobza, Krejsa! Kde jsou?", ptal se dozorčí.
„A proč?", dělali jsme blbý.
„Mají rajóny,“ hlásil dozorčí.
„Jo Hobza," začal vysvětlovat Pavel. „to je pěknej zašívák."
„Ten se určitě někde zašívá", připojil jsem se.
„Jdi se podívat za panely, tam určitě je. Tady není."
A tak jsme se střídali v hláškách jeden po druhém. Totéž se opakovalo v různých variantách ten večer ještě třikrát.
„To je parchant, ten se pořád někde zašívá. To jsou známí zašíváci. Nebo: ten je na pévéesce.“ hlásili jsme dozorčímu. Vzhledem k tomu, že nás osobně neznali, nepoznali, že hledaní studenti byli většinou přímo v místnosti, někdy i sami na sebe podávali tyto hlášky. Dozorčí byli z toho za chvíli úplně zblblí a my jsme se mohli uválet smíchy.

Večer jsme zhasli a jelikož jsme z pokoje měli výhled na bránu, čekali, až uvidíme odcházejícího lampasáka, který dělal dozor.
„Hele, lampión," upozorňoval někdo na odcházejícího nadpraporčíka Ingiše.
„Jak svítí," dodal někdo.
V tu chvíli začal shon, neboť jsme se po večerech občas chodili koukat na západoněmeckou televizi. Klukům se ji totiž záhy po našem příjezdu podařilo naladit. Málokdo však byl schopen vydržet do pozdních nočních i ranních hodin, kdy běželi očekávané akční filmy, love story či horory.

27.

ZKOUŠKY

V úterý se prováděla konečná organizace na zkoušky. Měli jsme studijní volno a zašili jsme se do místního klubu. Jelikož jsme se dozvěděli, že četa bude rozdělena na tři skupiny, museli jsme všechny získané otázky a odpovědi rozmnožit třikrát. Takže všichni opisovali a opisovali, abychom byli na zkoušky důkladně připraveni.
Zrovna ten den dělala zkoušku první a třetí četa. Proslechlo se ale, že existují dvě varianty otázek. To nás poněkud zneklidnilo. Bohužel, první odzkoušení toto naše podezření jen potvrdilo. Odpoledne jsme také zjistili, že otázky naší varianty jsou stejné, ale mají jiná čísla, než jsme měli my. Nadšení citelně ochladlo, neboť jsme se domnívali, že tuto variantu dostaneme.
Po obědě jsme šli jako samostudovat na tanky. Místo samostudia se ale plánovalo, jak zjistit druhý kód. Akce začala po večeři. Několik z nás se vrhlo na první četu a sondovalo otázky. Práce přinesla výsledky. Podařilo se nám podle zjištěných informací odhalit kód nového číslování. Tak jsme otázky přečíslovali. Karty byly rozdány. Přestali jsme se učit.

Mírná nervozita středečního rána se zapřít nedala. Milan, Vláďa a Honza měli po kapsách padesát otázek. Losování čísel proběhlo hladce. Poručík, který držel klobouk, z kterého jsme si tahali čísla, čísla otáčel a tak jsme si vybírali jen taková čísla, o kterých jsme věděli, že je máme připraveny. Při vší pečlivosti jsme totiž měli jedno hluché místo.
Doba přesunu vedla k předání vypracovaných odpovědí od jmenovaných osob k jednotlivci přesně podle klíče. Každý tak obdržel dvě otázky. To proto, abychom se pojistili pro případ obou variant. Naše úsilí slavilo úspěch. Seděla varianta první čety. Podplukovník Vacek se mne však pokusil doběhnout tím, že mi dal otázky z varianty druhé. To mě však nemohlo vyvést z míry, neboť jsem měl obě dvě.
Podařilo se, trumfy jsme měli v rukou my. Celá četa excelovala. Počet jedniček a dvojek tomu odpovídal. Ze všech čet jsme byli jednoznačně nejlepší. Korunu všemu nasadili lampasáci, když největšímu flegmatikovi Pavlu Bartošovi dali za jedna. Byla to typická ukázka vojenského hodnocení. A tak to z nás spadlo. Známky jsme tušili již předem a proto jsme začali konečně volně dýchat.

Po obědě jsme šli cídit zbraně. Čištění zbraní byla vůbec jedna z oblíbených zábav na rotě. Málokdo zbraň totiž doopravdy čistil. Tentokrát to však měla být veliká opravdová akce. Asi na rozloučenou. Zpočátku se vyčištěné zbraně snažil kontrolovat sám Debnár, pak to ale svěřil Evženovi.
Evžen se zpočátku snažil přísně dohlížet na čistotu, čímž ale vznikla dlouhatánská fronta před skladem zbraní, kde stál a kontroloval. Ze začátku posílal skoro každého přečistit kdejakou hovadinu. Hlavně si zakládal na pístu. Narůstající fronta a zvyšující se nespokojenost studentů se ale brzy projevila. Evžen to vzdal, čehož využili hlavně ti, kteří tento průběh očekávali a nikam se necpali. Seděli a kecali do doby, než se dveře skladu uvolnili, aby pak v klidu a bez nějaké kontroly uklidili samopal do skříně. Tak skončilo čištění zbraní.

Po večeři podplukovník Šebrle zakončil a vyhodnotil, zatím neoficiálně, závěrečné soustředění. Upozornil na mnohé nedostatky a sebekriticky uznal i svou vinu na části přípravy.
Na to navázala schůze svazáků. Kdo byl nesvazák, šel na barák. Tak se nás pár zvedlo a šli jsme. To by ale nebyl Šebrle, aby si na nás něco nevymyslel. Takže místo poklidné chůze jsme se museli přesunout do baráku poklusem. Standa to ,vomastil', což se mu protentokrát nevyplatilo, neboť dorazil před barák později než Šebrle. Ale nebyl sám. A tak všechny takto pozdě příchozí Šebrle poslal poklusem znovu tam a zpátky. Svazáci moc dlouho nediskutýrovali. Dorazili chvíli po nás.

Večer se odevzdávala část věci z katedry. Masky, skripta a naše sešity. To abychom náhodou nemohli ukázat naše zápisky někomu nepovolanému.
Radost byla veliká. Uspořádali jsme poslední slavnostní párty. Evžen dokonce donesl pivo a tak to nemělo chybu. Oslavovali jsme konec soustředění. Všichni se těšili domů.

Nazítří se konala poslední rozcvička pod vedením Pepíčka. Proběhla v tradičním duchu. Byli jsme ale dost nedočkaví, takže jsme dorazili před barák brzy. Pepíček hlídkoval a hlídal na hodinkách každou sekundu. Tak jsme utvořili hada a ten se pomalu vlnil do budovy. Když už byl skoro u vchodu ozval se Pepa:
„Nechte si těch srandiček soudruzi. Ty si nechte do civilu." Tak se had odvlnil zase pryč.

28.

CHYSTÁME SE DO CIVILU A LOVÍME BOBŘÍKA NEZDRAVENÍ

Předposlední den byl dnem ošetřování techniky a uklízení rajónů. Byli jsme rozděleni po skupinkách. Já, Zdenda, Mirek, Standa, Petr Meluzín a Honza Koláč jsme tvořili jednu z nich. Odvedli nás do parku, kde jsme čekali hodinu a půl, než si nás někdo všimne. Pak šel kolem náhodou major Chovanec a ten nás rozdělil. Já a Honza jsme měli jít pomáhat nosit lavice z budovy. Při nošení jsme za panely narazili na Milana Libicha a s ním jsme tam zůstali až do oběda.
Milan vyprávěl, jak v pondělí, když se zašívali s Mirkem a Zdendou, šli po nástupišti, kde byli nastoupeni medici. A jeden student vykládal: „Levou horní končetinu ohneme tak, aby samopal držel úhel….."
Kluci se bavili a dělali poznámky k výkladu. Ruce v kapsách a přehlédnutí podplukovníka, který tam medikům dělal dozor způsobilo následnou akci.
„Vojíne!" ozvalo se náhle za nimi. Kluci vojíni nebyli, tak dělali, že nic a pomalu odcházeli pryč.
„Vy tři tam!" ozvalo se znovu. Kluci se zastavili. „Pojďte sem!" Teď konečně ráčili pochopit, že podplukovník myslí je a vydali se k němu na pohovor.
„Jak se jmenujete?" zeptal se plukovník.
„Libich." klidně odpověděl Milan.
„Jak se jmenujete?!" ptal se znovu nedoslýchavý plukovník.
„Libich." zařval Milan.
„Koudelka."
„Lípa." Hlásili ostatní.
„Uděluji vám výtku a ihned se jděte hlásit svému veliteli!" nařídil jim.
Tak šli. Chvíli se přeli o tom, ke komu mají jít, jestli za Debnárem nebo někým jiným.
„Půjdeme za Evženem." rozhodl Milan. A tak se hlásili u Evžena, načež Evžen je za provedený výkon pochválil.

29.

KUREVSKY ZA PÁR

Po obědě jsme se mrcasili na nástupišti. Neměli jsme co dělat a tak jsme si vymysleli novou zábavu. Nám z neznámých důvodů vytékala od hřiště voda a stékala přes nástupiště v několika proudech do kanálu. Využili jsme toho a udělali si papírové lodičky, které jsme pak pouštěli po proudu přes nástupiště a soutěžili, čí lodička bude dřív u kanálu. Byla to náramná zábava.
Milan ze zbytku svazáckých peněz koupil odznáčky se znakem města Stříbra. A pak jsme založili klub salámistů. Největší salámisté naší čety měli právo vstoupit do tohoto klubu a na důkaz svého salámování na vojně obdrželi právě odznak města Stříbra. Každý člen však musel projít rituálním obřadem. Pasování do klubu probíhalo následovně.
„Student Krejsa." vyvolal předsedající. Student Krejsa přišel před nastoupené členy klubu.
„Poklekněte na pravé koleno." kázal předsedající. Krejsa pokleknul.
„Jménem předsedy klubu jste pasován do klubu salámistů." přednesl jeden z členů pasovací větu a poklepal lžící Krejsovi na levé rameno. Krejsa obdržel odznak a tím skončil akt pasování. Odznak se nosil na levé klopě mundůru.

Ve čtyři hodiny odpoledne bylo slavnostní zakončení vojenského závěrečného soustředění a vyhlášení oficiálních výsledků. Nejvíce bylo dvojek, pak jedniček a nejméně trojek. Zkoušky udělali všichni.
Před konečným udělením známky, která se s konečnou platností zapisovala do indexu, byla schůze lampasáků a určených studentů. Dumali jsme, koho poslat do komise.
„To je jasný," prohlásil jsem. „Vláďa, Milan a Špíra. Vláďa má tři kolejnice, Milan dvě a Špíra je svazák."
Nakonec tam šel místo Vládi Honza Výborný, neboť byl náš velitel čety po celou dobu vojenské přípravy.
Jak se ale ukázalo, nebylo třeba vůbec zasahovat. A tak jsme obdrželi známky, které byly vstupním ohodnocením pro opravdickou vojenskou službu, neboť se přiřazovali vojenským hodnostem: trojka - svobodník, dvojka - desátník, jednička – četař.

Byly vyhlášeny i výsledky v socialistické soutěži. Celkově jsme nevyhráli, což ostatně nevadilo, neboť jsme si to dostatečně vykompenzovali výhrami a tedy i cenami ve svazáckých soutěží jednotlivců. Takto se v naší četě sešlo podstatně víc cen, než kdekoli jinde. O získané ceny se hbitě postaraly naše žaludky.

Začalo se balit a začala sháňka po věcech, které jsme nafasovali u útvaru. Každý začal shánět to, co neměl a kompletoval výstroj.
Po večeři se uskutečnil akt odevzdávání vojenského eráru. Snad proto, že bylo kasínu líto, že odjíždíme, plakalo, tedy, lilo jako z konve, což při ucpané místní kanalizaci vedlo k pěticentimetrové vrstvě vody na příchozích cestách. Nám to však nevadilo. My jsme odevzdávali a nebylo nic důležitějšího, co by nás mohlo v tu chvíli zastavit. Vyfasovali jsme civil a balili a balili. Už jsme se viděli doma.
Mnozí šli večer brzo spát, aby byli příští odpoledne a hlavně večer doma svěží pro své drahé polovičky. Byl to večer čekání na ráno. Těšení.

30.

JEDEME DOMŮ!

„Kluci, vstávejte, jede se domů." probudil nás velitel ložnice. Bylo půl páté. Postupně jsme obcházeli kluky z jiných čet a kluci z jiných čet chodili za námi, abychom se rozloučili a naposled spojili svou radost, že už to máme za sebou.
„Dobré ráno." přišel nás pozdravit vedoucí svazák Špíra.
„I z SSM nás přišel někdo navštívit." poznamenal Petr Meluzín. Rozveselilo nás to po ránu.
Ranní hygiena a poslední dobalení a uklízení. Dělali jsme vše s blahými pocity. Brzy jsme byli hotovi. Odevzdali jsme ložní prádlo a vydali se na poslední snídani. Vojenská zajištěnost neobvyklých akcí se jako vždy ukázala v pravém světle. V kuchyni nikdo nebyl a snídaně nebyla připravená. Jak nám sdělil oprávněný voják, snídaně bude nejdřív v půl sedmé.
Tak jsem se s několika kluky sebral, vrátili se před barák, kde jsme čutali fotbal do doby, než se objevil Šebrle.
„Nechte toho!" poručil. „Jak to, že ty prkna leží na zemi?" všimnul si několika naskládaných prken na zemi, která nyní omývala tekoucí voda. „Kde jsou laťky?" ptal se. Pak přikázal: „Podložte je laťkama." Když se trochu uklidnil, tak ho napadlo se konečně zeptat co tam děláme.
„Proč nejste na snídani?"
Vláďa mu vysvětlil, že snídaně hned tak nebude. Šebrle kroutil hlavou a odešel.
„Budeme to dělat?" zeptal se někdo.
„Nechte toho. My jsme mu nasadili do hlavy problém." uklidňoval nás Vláďa.
Nebyla to ale tak docela pravda, neboť za chvíli nás přišel zkontrolovat Jirout, zda opravdu děláme. Prkna jsme tedy nakonec podložili a vyrazili zpět do jídelny. Přišli jsme na čas, zrovna se začalo vydávat. Jelikož se však snídaně nedala pozřít, jenom jsme se napili a do fronty se ani nestavili.

Vidět nastoupený studenty na nástupišti v civilu, kde jsme doposud nastupovali v mundůrech, byl opravdu skvělý zážitek. Neukáznění, každý si dělal co chtěl. Prostě bordel jako na vojně, jenže tentokrát ničím nezakrývaný. Šebrle měl pro nás poslední poučení. Ve chvíli jeho projevu se kolem motala řvoucí vejtřaska.
„Ať jede do prdele s tím sráčem. Sere to tady." rozčiloval se Šebrle na závěr.

S hromovým "hurá" jsme se vyřítili za bránu. Bylo nám blaze. Civilní sektor nás uchvátil. Ve vlaku jsme hráli, zpívali a bavili se. Všichni byli nadšení a spokojení.
„Dostal jsi Stando červenýho medvídka," poučoval Standu Vláďa, když mu dal gumový balónek ve tvaru medvídka. „Tak udělej UAZ." žádal.
Standa totiž uměl nádherně napodobit rozčilujícího se Šebrleho, když volal svůj UAZ, ve kterém jezdil. Standa místo produkce však s klidem odvětil:
„To byla zelená guma."
V Plzni se k nám zase připojili kamarádi velitelé, kteří se vraceli z Podbořan. Zdáli se nám zkroušenější a nebylo divu. Když nám vyprávěli, jakou tam měli pakárnu, vedenou velkým Hoffmeistrem, tak jsme jim ani trochu nezáviděli.

My jsme vlastně splnili vše. ZSV, tedy závěrečné soustředění vojsk překonalo naše očekávání. Měli jsme obavu z větší buzerace a honění, ale vše nakonec proběhlo v klidu. Nebyl den, nebylo zaměstnání, nebylo hodiny, aby, pokud to šlo, jsme něco nevomastili, někde se nezašili - prostě na to kašlali. Co bylo však nejdůležitější, když šlo o vše - tedy o zkoušky, bojovou připravenost jsme prokázali. Takže tentokrát jsme zvítězili!
Byl důvod k oslavě. Všichni plánovali, kam pojedou či půjdou na zbytek prázdnin. Blížili jsme se ku Praze. Když jsme projížděli stanicí ve Velké Chuchli, naposledy se rozezněla vagónem hymna našeho soustředění. Naposledy jsme si zazpívali Zelený vítr.

Druhý den jsme v Konviktu odevzdali zbytek věcí podle toho, jak se čety celkově umístily v socialistické soutěži. Šlo to však rychle, takže v půl dvanácté jsme dostali index a rozloučili jsme se.

Poslední pozdravy, poslední hlášky.

Vojenská příprava skončila.

Konvikt zůstal za zády každému z nás.

PS: Pro ty, kdo dočetli až sem a je jim tak trochu smutno, že už to nemá další (zatím) pokračování, mám malou útěchu: nejsme sami, kdo vzpomíná s nostalgií na normalizaci a duševní giganty naší lidově demokratické armády. Koukněte se sem (klikněte na lvíčka z lampasácké čepice)

Zpět na 1. část románu  |  Nahoru ^